Je druhá půlka února. Venku je
nad nulou a divné sucho. V Praze už roky nebyla pořádná zima. Ne že by jí
chybělo brodit se v závějích. Ale někde vzadu v hlavě stejně tušila,
že tyhle suché teplé zimy nejsou přirozené. Proč nám nic není dost divné, dokud
nevidíme padat mrtvé ptáky z oblohy?
Píše si do telefonu do poznámek,
protože napsat něco pořádně soustředěně v sedě do počítače už nebyla
schopná skoro rok. Celý rok, co D. zná. Tuhle poznámku označí červeně. Možná v naději,
že si jí jednou všimne a něco z ní vytvoří. Píše do telefonu, protože k ní
přilétla myšlenka, kterou nemůže setřást. V tu samou chvíli sama sebou
opovrhuje. Takhle děláš všechno, Barbarello. Zmateně. Roztržitě. Bez dostatečného
soustředění. Copak se nikdy nezměníš?
„Je to zvláštní.“, řekl by D.
A jako shrnutí posledního měsíce by to docela sedělo. Je divný vzduch. Je chladno
a sucho a visí tu něco podivně klidného. Já doufám, že je to ticho před bouří,
předzvěst nějaké doby, kdy se toho bude zase hodně dít. Mám taky trochu strach,
aby tenhle zvláštní vzduch nebyl naopak náznakem dalšího slepého období, kdy nikdo
nebude vědět kudy kam.
To obsahovala její červená
poznámka.
Kdyby tehdy věděla, jak správná
byla její intuice. Kdyby tušila, jak moc se život změní.
Pro Barbarellu to byl dar. Čas
bezvětří. Čas, kdy si mohla zvyknout na to, že je jí třicet. Kdy si mohla
zvyknout, že už zase není ničí žena. Čas, kdy od ní nikdo nečekal, že bude
podávat stoprocentní výkony a stávat se lepším člověkem. Kdy mohla jen
existovat. Bylo to období, kdy poprvé v životě bydlela v krásném bytě
ve městě. Žila sama a živila se barevným jídlem a bezbarvým vínem. Protahovala
se. Malovala. Byla to pro ni luxusní dovolená, jakou si nikdy dřív nemohla
dovolit. Cítila se nádherně.
Po čase jí samozřejmě chyběly
hlasy kamarádek, výlety po horách a běhání po lese se Sapphire… Ale věděla, že
to všechno zase přijde.
Chyběl jí taky ten Mužný muž,
kterého teprve nedávno poznala. Moc o něm nevěděla, a proto si ho mohla ve
svých představách dosazovat do všech rolí, kde se jí zrovna líbil… Jako
ředitelka obsazení v divadle. Za noci a za dne se stával jejím králem, otrokářem,
tanečníkem, trenérem atletiky, kolegou z hrozně cool rockové kapely a výjimečně
také milujícím partnerem. Každý den ale znovu prožila ten moment, kdy už měla
všechny póry naplněné jeho vůní, když už v ní pulzovala krev tak, že z ní
odcházela pára, kdy už se kousala do rtu, aby nezačala kňučet jako malé štěňátko,
kdy ji k sobě konečně přitisknul svojí teplou rukou a její tělo se vpilo
do jeho.
Díky Bohu, že neznala pravdu.
Díky Vesmíru, že mohla prožít tolik Lásky ve snech a vzpomínkách. Kdyby věděla,
jaká je skutečnost, byly by její dny v karanténě smutné a šedé. Idea
vášnivého muže naplnila v té době její niterné potřeby více, než kdy mohlo
jeho reálné bytí.
Čas bezvětří jí dal sílu. Když
potom počátkem Nového času schopnosti přišla o spánek, věděla, co musí
udělat. Znovu za sebou zamknout dveře. Políbit čtyři stěny. Podívat se dlouze do
zrcadla. Uronit pár horkých slz. A vydržet. Odpočívat. Nepřemýšlet, co bude.
Nemluvit. Nevolat. Pomilovat se ve své hlavě s představou o Mužném muži,
kterého nezná. Nechat Vesmír, aby z ní sundal břemena, která nedokázala identifikovat.
Svět je dnes jako vichřice. Hluk a
hučení. Tolik vjemů, že ani neslyšíme sami sebe. Strach, co vítr přinese, co
rozbije, co se do nás zabodne. Není špatné se čas od času schovat do bezvětří.
