Intro: Jedná se o velmi starou báseň, dost možná už patnáct nebo více let. Kdo mě zná dlouho, jistě ji už četl. Někomu připadá humorná, někomu smutná. Já ji mám ráda i po letech jako máloco, a proto zde nesmí chybět.
Zeleň, ta uschne jako tráva,
Žluť, ta zapadne se sluncem,
Rudá zas s vášní vyprchává,
Šedá, ta lehne popelem.
Bílá se rozplyne s ranní mlhou,
Černá uplyne jako dým,
Modř nebe nikdo nevezme ti,
Hloubku, co dává očím tvým.
Modrá je Láska, něha, naděje,
Široký oceán a jeho krůpěje,
Vlny a víry mořských luh,
Ztichlý déšť a vlhký vzduch,
průzračný drahokam kanoucí do klína,
Modrá je věčná, končí, kde začíná.
Něžná je noc, křídla motýlí,
Blankytné dotyky jenom na chvíli
Zvěční tou modří a stanou se znova,
Má modrá punčocha, azurová,
Udělá ze mě děvku i pannu,
Taju, já ledová,
K nohám ti kanu,
Ráno tě políbím a zas to budu já,
Tak sama, tak modrá, já jediná.
