Další důvod, proč nepíšu.
Další výmluvy.
Prokrastinuju.
Mám krizi.
Mám naraženou kostrč.
Cítím se unavená.
Nevím, kdo jsem.
Od minulého sdílení se toho zase stala tuna.
Na Akademii výtvarných umění mě nevzali.
K tomu opravdu nemám moc co říct.
Být mladší, mám zlomené srdce a pláču.
Dnes je ale pro mě takový neúspěch asi něco jako komáří
štípnutí.
Vím, že slzy se na takové záležitosti neplýtvají.
Zatím neznám žádné konkrétní hodnocení, takže ani
neanalyzuji, proč a co se stalo špatně.
Znám holky, které vzali, a jsem přesvědčená, že si to nesmírně zasloužily.
Byli jsme s Danielem a taky s jeho synem
několikrát na běžkách.
Zde jsem přišla k oné naražené kostrči.
A to nemluvím o ostudě, kterou jsem si utrhla na Šumavě, když jsem chodila s okýnkem v kalhotách... Po tom, co jsem si je při pádu rozsekla lyží pěkně uprostřed zadku a koukaly mi obě půlky jak zralá broskev... A kluci mi to řekli až v hotelu, po tom, co jsme asi hodinu chodili po městě.
A nakonec, v práci, kde prodávám domovy a s nimi
naděje, stojím po kolena ve špinavé stojaté vodě.
A můj cíl by měl být stát v čiré zurčící řece, kde sice
stojí víc sil udržet, kde ale každou
chvíli nehrozí, že se člověk utopí v hnusech se shnilou třískou
v plicích.
Všechno, co se mi děje, neúspěch u přijímaček, nezvládání
sportu, neúspěch v práci… to všechno je ten stejný problém.
Moc dlouho jsem čekala, až budu mít ideální podmínky na
všechno, co chci dělat, až jsem zjistila, že je nikdy mít nebudu a všechno jsem
dělala na poslední chvíli.
Pár dní před přijímačkama jsem zjistila, že místo na plátno
můžu malovat obrazy na krabici od televize nalezenou na ulici. A je to jedno.
Důležité je, co namaluju. A na poslední chvíli jsem ze sebe dostala pár super
věcí, i když na nich byla cítit zkostnatělost z předchozích měsíců, během
kterých jsem malovala jen sporadicky.
Mohla jsem cvičit, ale nechtělo se mi, protože nemám barevný
Adidas outfit a permanentku do fitka. A to je taky blbost. Nejlíp si zacvičím
doma, bez svědků a když mám čas. Dřív jsem doma na koberci cvičila každý den a
bylo to skvělý.
Bývala jsem workoholik, bavilo mě pracovat 12 hodin denně a neustále
zlepšovat svoje postupy a vymýšlet nové nabídky. Měla jsem spoustu nápadů na
další aktivity a nemohla jsem se dočkat, až je zrealizuju.
Chtěla bych zpátky svůj elán.
Ale něco ve mně mě stahuje dolů na podlahu a ta bolest, ta
únava, pocit marnosti a prázdnoty mě ochromují. Každý den doufám, že je to jen
dočasné. A že se druhý den probudím a budu se zase cítit živá.
Vím, že se mi tohle přání nevyplní.
Budu se muset dotlačit, přes bolest, přes únavu, přes tu
neskutečnou nechuť.
Něco namalovat, i když další přijímačky jsou až za rok.
Zacvičit si, i když si o víkendu ten zadek zase rozbiju.
Jít do práce a udělat nejvíc, co můžu, aby se moje ozubená
kolečka zase rozběhla a aby se kolem mě roztočil barevný kolotoč příležitostí.
Dáváme si předsevzetí na další rok, abychom v půlce
prosince zjistili, že je pozdě něco změnit.
Já si chci dát předsevzetí na zítra.
Abych udělala alespoň něco pro svoje cíle – připravit se
lépe na přijímačky na AVU za rok, zlepšit svou fyzickou kondici a rozjet znovu
svou kariéru.
Doufám, že to předsevzetí naplním svědomitě a pečlivě.
A že si u toho neutrhnu některý ze svalů. Anebo kalhoty.
Věřím, že ze sebe budu mít tak dobrý pocit, že si dám to
samé předsevzetí na další den.
Kousek po kousku… pomalu, bolestivě, s nechutí,
v potu a krvi, jedině tak se můžu proměnit, abych se za rok mohla podívat
zpátky a být na sebe pyšná.
A já na sebe chci být pyšná.
Za rok mi bude 30.
Pojďme předstírat, že je to nějaký důležitý milník a že záleží
na tom, abych v tom věku měla coby osobnost i rozlehlá bytost mnohem
konkrétnější tvar.
Těším se na to, co přijde… Ne, těším se na to, co udělám.
