Vyčítám si to hlavně proto, že blog měl být nástroj na
vytvoření disciplíny a konzistentní práce na nějakém projektu.
Poslední tři měsíce, kdy jsem neměla náladu a čas psát, byly
obdobím, kdy jsem sbírala ty příběhy, které budu ještě mnoho let vyprávět.
Bylo to období prožívání.
Už jsem trochu naznačila v mém kresleném shrnutí konce roku,
ale tohle jsou ty hlavní věci, co se staly:
- 12. 11. 2018 kolem šesté večer jsem potkala v metru na
Staroměstské Daniela a teď se milujeme
- 16.12. 2018 se narodila moje neteř Emma
- konečně jsem se zúčastnila přijímaček na Akademií
výtvarných umění a postoupila do druhého kola, které mám teď za sebou a čekám
na výsledky
- budu se brzy stěhovat k Danielovi, ale ještě nevím kam
- možná s námi bude na čas žít i Danielův syn Daniel
- našla jsem si jinou práci, kterou jsem dělala v prosinci,
a pak se rozhodla, že zůstanu v té staré
- tak trochu jsem začala jezdit na běžkách a bruslit
- prožila jsem svoje první Vánoce s Danielem
- Daniel mě vzal na víkend do Českého Krumlova a splnil mi
tím můj nejromantičtějších sen
- a to tedy zdaleka není všechno...
Když máte tušení, že to, co se vám právě děje, bude zásadní
pro Váš budoucí život, zdráháte se o tom mluvit. Bojíte se, abyste to
nepřecenili. Ještě nemáte dost informací na to, abyste to hodnotili. Je to až
moc krásné na to, aby to byla pravda.
Především o příjmačkách jsem moc psát nechtěla… Abych pak
zpětně nemusela přiznávat, že jsem selhala, pokud by to nevyšlo. Ach, ta
ješitnost. Ach, ta lítost.
Ale příjmačky byly bomba! Bylo nás tam devět. Každý úplně
jiný typ… Introvertní mladá slečna s nevšední vizí, šamanka, která miluje
jezevčíky, učitelka ze ZUŠky v jižních Čechách, vyznavač Hare Krišna z
Brna, mladý grafik, co se přihlásil náhodou, podsaditý mladík s ženským alteregem,
roztomilá Slovenka, která nosí všechny barvy duhy, kráska ruského původu s vážným
výtvarným výrazem a já.
Čtyři dny jsme malovali v ateliéru, psali jsme jeden
test a průběžně si povídali spolu i s vedoucími ateliéru… A nakonec jsem
si tak užívala přítomné okamžiky, že jsem vlastně zapomněla na to, že se tam
rozhoduje o mé budoucnosti a nejradši bych byla, kdybychom tam mohli všichni zůstat
a ještě pár týdnů spolu tvořit.
Jsem na sebe už teď pyšná, že jsem došla tak daleko.
A že jsem ukázala sama sebe takovou, jaká jsem… Bez obav z toho,
jestli se zavděčím vedoucím nebo ztrapním před ostatními studenty.
Jestli se na akademii nedostanu, budu zklamaná. To určitě.
Ale aspoň budu vědět, že odmítli mě. Ne nějakou blbou masku, kterou jsem si
nasadila v domnění, že bude lepší než já sama…
Když mě nepřijmou, otevře se mi tisíc dalších možností.
A pokud ano, budu doma.
Protože tohle jsem vždycky chtěla a tak jsem se tam opravdu
cítila, jako doma.
Musím se usmívat, když si vzpomenu, že před deseti lety jsem
se poprvé rozhodovala, kam půjdu na vysokou… A ani jsem si netroufla se na AVU
přihlásit.
Nechala jsem se tehdy přesvědčit, že na to nemám… Ale to je
zase jiná historka.
Ale nakonec jsem se těch deset let především osvobozovala z pout
a nánosů očekávání jiných lidí… skepse těch, kterým do mého osudu vlastně nikdy
nic nebylo… předsudků a odsuzování od těch, kteří by se měli spíš sami podívat
na svůj život… podceňování od těch, kteří ve mně mohli věřit ze všech nejvíce… a
hlavně jsem uklidila ty klacky, které jsem házela sama sobě pod nohy, protože
jsem se bála žít… Abych nakonec zjistila, že to, co jsem si přála jako malá
holčička, je nakonec pořád to nejlepší.
Jako malá jsem chtěla být malířkou, statečně bojovat ve
všech bitvách za sebe a za celé lidstvo v zastoupení, prožívat nevšední život
plnými doušky, najít svoji druhou půlku v muži, který se ke mně bude chovat
jako k princezně, a mít kolem sebe milující přátele… A to všechno už se
aspoň částečně vyplnilo a poprvé za těch deset let mám pocit, že můj život je
můj a že já jsem já, jaká jsem vždycky měla být. Cítím v žaludku uspokojení
a klid. Cítím svoji sílu a věřím, že Vesmír ke mně bude štědrý.
Chtěla bych se proletět po trajektorii Země o kousek zpátky
za svým devatenáctiletým já a obejmout ji… Aby se necítila tak nejistá a
nedostatečná, aby se tak netřásla. Abych jí řekla, že ne v tom velkém
duhovém světě, ale v sobě, najde to opravdové štěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat