Každý má nějaké své tajemství.
Nějaké slovíčko, které pokaždé zamrazí, při kterém se snažíme nedat najevo
neklid. Občas doufáme, že se nikdy nikdo nedozví, o TÉ věci, která nás tehdy
potkala… Možná už jsme v už v životě jinde a s TOU VĚCÍ už nás
jen tak něco nepojí a snad není moc šancí, že by se někdo dozvěděl… Možná to už
vyšumělo. Možná už by to dnes tolik nebolelo.
Každý má svoji 13. Komnatu. A já
mám rozhodně i čtrnáctou a snad i čtyřicátou, ale dnes bych Vás pozvala na
návštěvu do té dvacáté třetí.
Před pár lety jsem se opakovaně
zúčastnila dárcovského programu na darování vajíček. Pro vyloučení pochybností,
myslím tím skutečně ženské reprodukční buňky, které mi odebrali na klinice
umělého oplodnění, aby z nich mohli ve zkumavce vytvořit embrya, ze
kterých pak neplodné ženy při troše štěstí počaly miminka.
Svoje důvody pro účast
v dárcovském programu nebudu moc rozvádět. Byl to mix zvědavosti,
představy vydělaných peněz, hecu, nedbalosti, touhy po sdílení a snahy moc o
všem nepřemýšlet.
Myslela jsem si, že na to zapomenu.
Že na tom pak už nikdy nebude záležet.
To byla ale naivní představa!
Poprvé mě to kouslo do pozadí,
když mi můj poslední partner řekl, že se jeho matka ještě před několika lety
pokoušela s manželem na klinice přijít k miminku. Představa, že by
potenciální tchýně mohla teoreticky nosit dítě s mojí genetikou, byla tak
zvrácená, že se mi v hlavě rozběhla řetězová reakce „co kdyby…“.
Když jsem pak na srazu
s gymplem slyšela, kolik holek mělo problém už před třicátým rokem otěhotnět,
došlo mi, že mě to rozhodnutí, které jsem tehdy na klinice udělala, bude
pronásledovat po zbytek života.
Mateřství.
To slovo zanechává trpkou pachuť
v ústech především svobodným bezdětným ženám kolem třiceti let.
Jak absurdní je pomyšlení, že
jsem možná umožnila několika ženám stvořit jejich vlastní dítě a přitom sama
nikdy žádné mít nebudu.
Niterná touha zplodit svoje
vlastní dítě je nepopiratelná. Děsíme se toho, že stvoříme karikaturu sami
sebe. Že nám ten malý tvoreček bude naše chyby a nedostatky denně házet do
tváře. Ale zároveň je v nás hrozná pýcha, která touží po tom stvořit odraz
nás samých, který je v ideálním případě také magickým ztělesněním našeho
propojení s milovaným protějškem. Hormonální systém je krásně
naprogramovaný, takže přesně víme, co máme dělat. A také víme, kdy to dělat.
V životě ženy obvykle
nastane krátký moment, kdy se ta žena rozpláče při pohledu na hebký voňavý
uzlíček v peřince a v jejím srdci dupne malá osůbka z trucu, že
to malé štěstí nepatří k ní.
Když jste ale svobodná bezdětná
žena kolem třiceti a vaše nitro vám slzou a dupnutím sděluje, že nejvyššímu
času pořídit si dítě již brzy odzvoní, zmocní se vás panika.
Dost často se vynoří otázka,
zdali se touhou po dítěti dá obhájit ten obrovský kompromis, kdy se skrze
mateřství navždy propojíme s mužem, kterého nemilujeme nebo mu
nedůvěřujeme nebo u kterého se obáváme, že láska a rodina nejsou z jeho strany
natolik vytoužené jako u nás. Když žena otěhotní, stává se zranitelnou nejen
tělesně, ale i duševně. Dáváme se na pospas muži, který na nás bude mít vliv,
jehož DNA spoluutváří naši ratolest, který bude mít vždy právo k našim dětem.
Ale můžeme mu někdy plně věřit? Můžeme někdy někomu natolik věřit? Nakonec,
tenhle krok je vždy do jisté míry sázka do loterie. A všichni jsme slyšeli
příběhy o dokonalých, roky prověřených manželech, kteří se nepředvídatelně
změnili v noční můry. Jako ženy potřebujeme nejvíce důvěřovat samy sobě a
tomu, že hluboko v sobě skrýváme všechny lvici, která svoje děti vždy
ochrání, i kdyby ji to mělo stát život.
Pro mladé pracující ženy je často
palčivé téma také to, že budeme muset z měsíce na měsíc pozastavit vše, co
jsme budovaly, a riskovat, že naše kariéra už nikdy nebude stoupat, protože
jsme se rozhodly mít rodinu. Už nebudeme mít pole možností otevřené dokořán. Už
se nebudu moci odstěhovat do Kalifornie jen proto, že mě to zrovna napadne. Už
nebudu moci pracovat 20 hodin denně, a když se rozhodnu začít něco nového,
nebudu tomu moci obětovat všechno. Protože můj život už nikdy nebude jenom můj.
Jsem navždy zodpovědná za to, co si k sobě připoutám. A když už nebudu
spoutaná malýma ručkama, které potřebují být ovinuté kolem mého krku, budu
spoutaná tou sžírající láskou, která mě ani na vteřinu neopustí.
Ale co můžu vědět. Třeba je vážně
mateřství ten krásný barevný svět, který otevře vaše oči dokořán a ukáže vám,
co je důležité. Třeba vám skutečně roztřídí život na věci důležité a
zbytečnosti. Třeba budu mít štěstí a opravdu mě naplní jen ten surový koloběh
života… Haha. Tak to se nestane. Moje milé děti, jestli tam někde jste, jestli
existujete v té říši předobrazů, připravte se na jízdu, protože jestli vás
naučím jednu věc, tak to bude nikdy se nenudit.
Plánovat děti bez partnera kolem
třiceti let věku je přestřelka mezi ambicemi a biologií. Doktorka říká, že už by se mělo
začít pracovat na dětech. Kariéra říká, že jsem teprve na začátku a že bych
děti stejně neměla jak živit. Nakonec se musíme naučit tyhle přestřelky
pozastavit dočasným příměřím a nechat osud pracovat. Nikdy nebude ideální
chvíle na to otěhotnět. A kdyby byla ideální chvíle, tak to tělo na truc
odmítne. Důležité je se tím netrápit. A nespat s muži, se kterými bychom v žádném
případě děti nechtěly. A pracovat na sobě, na svém štěstí. Protože jestli teď
můžu pro svoje děti něco udělat, tak jim chci dát šťastnou matku, která je
spokojená s tím, kým je, a která umí žít.
Pár z mých kamarádek, které
už si pořídily děti, mě vyděsily jednou věcí. Stalo se totiž to, že nebýt
jejich velmi častých fotek na facebooku, tak je nepoznám. Změnily se mateřstvím
tak diametrálně, že se dá těžko mluvit o tom stejném člověku. Zahodily svůj
styl, vyjadřování, vše, co je zajímalo, z některých nezávislých feministek
se staly rozněžnělé domácí bydlenky plně závislé na mužích, z pařmenek domácí
typy, které nevycházejí z domu… Dalo by se nějak zařídit, abych si mohla
zachovat osobnost a některé moje zvyky? Existují třeba nějaké prášky na to, aby
mě mateřství nerozložilo na holé buňky a nepřeskládalo do úplně jiného tvaru?
Může se stát, že přestanu mít ráda modrou barvu a hořkou čokoládu? Při všech
těch úvahách mi především došlo, že v každém případě si díky dětem
projdeme velkou náročnou změnou. A pokud to opravdu ukrutně nechceme, neměly
bychom to dělat.
Hezky o tom mluví úžasná spisovatelka
Terri Hilmey v Ted talku nazvaném To
all the single ladies – you´re fine (Všem svobodným ženám – jste v pořádku).
Pravda totiž je, že nemusíme mít děti. Pravda je, že nemusíme chtít mít
děti. Pro mnohé z nás je to zkrátka lepší řešení, ať už z našich vnitřních
důvodů nebo kvůli okolnostem našeho života.
Nemusím mít nikdy svoje vlastní
děti.
Poprvé v životě mě ta
myšlenka nejen děsí. Dnes mi také přináší úlevu.
Vím, že svůj život můžu naplnit i
jinak. Vím, že rozhodnutí nemít děti by mi dodalo sílu to v kariéře někam
dotáhnout. Nemusela bych se cítit provinile, že nejsem vdaná a že nejsem
schopná otěhotnět ve „správném věku“. Mohla bych si najít jiné životní poslání,
plnit si sny a investovat svoji energii na pomoc lidem, kteří to potřebují.
Třeba jsem se vždy chtěla účastnit humanitárních misí, vzdělat se pro
spolupráci s Lékaři bez hranic a dělat věci, na kterých bude skutečně záležet.
Měla bych na to ještě jako matka odvahu?
Měla jsem šanci potkat několik
úžasných žen, které děti neměly. A nezdá se mi, že by jejich život byl méně
naplněný, než životy jiných žen v podobném věku. Znala jsem ženy, které si
pořídily děti se špatným mužem, ve špatnou chvíli nebo i přestože nechtěly… A
nikdy bych si s nimi tu roli nevyměnila. Vím, že pokud jednou dojdu do
bodu, kdy budu muset říct: „Nemám děti a nikdy je mít nebudu.“, bude to bolet.
Bude to bolet a projdu si žalem a truchlením a vím, že mě to poznamená. Ale i
kvůli lásce k mým imaginárním hypotetickým dětem si je nepořídím, dokud
nebudu přesvědčená, že je to pro mě to správné rozhodnutí. Protože nikdy
nedopustím, aby oni kvůli mně prožívaly bolest a frustraci nebo si jen na
vteřinu musely myslet, že jsem je nechtěla.
Možná, že mi jednou budou útěchou
myšlenky na miminka s mými geny, která si neznámé ženy nechaly vyrobit ve
zkumavce, a pak ty vymodlené andílky zahrnuly láskou a péčí.
Třeba mě za pár let najdete v obležení
batolátek, s vráskami od smíchu, kruhy pod očima, třeba někde na procházce
se psem a dalšími matkami, unavenou, ale bestiálně šťastnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat