LIMITLESS

Dnes jsem se měla krásně, že to snad ani nejde popsat.

Možná je to tím, že 17. listopad je magické datum, kdy se věci lámou.

Pro mě se možná tak docela nezlomily, nebo možná ano. To ukáže teprve čas, stejně jako když byla před 29 lety u nás revoluce a stovky lidí s názorem prožívali v ulicích krásného města silné a bolestivé chvíle. Vsadím se, že když se pak 18. 11. probudili, vlastně nevěděli, co se bude dít dál a dost možná měli více otázek než odpovědí.

Během revoluce 29 let zpátky jsem v břiše svojí mamky prožívala svoje vlastní dramata. Politika mi tehdy asi byla trochu jedno, měla jsem už jen 3 měsíce na přípravu svého zrození a práce nad hlavu. V takových situacích je člověk z občanské uvědomělosti uvolněn. Ale stejně se mi tehdy určitě něco stalo a já se na to celý život snažím rozpomenout.

S velkými změnami, ať už v celé společnosti, nebo v jednom lidském životě, je to asi jako po porodu. Musím se zeptat kamarádek, které už děti mají, zda je tahle metafora správná. Ale já si představuji, že se jednoho dne probudím a bolesti mi připomenou, že jsem včera někoho porodila. Ale vlastně to svoje dítě ještě nebudu znát a budu celá napjatá a dychtivá dozvědět se, co bude dál.

Mám ráda tyhle dny, kdy ze všech stran cítím, že se ve vzduchu něco pohnulo, vidím to na lidech kolem sebe, snad i to krásné město, které si toho tolik pamatuje, má na tváři zvláštní výraz očekávání.

 „Téma je neustálá změna.“, řekl mi dnes Tobiáš, když jsem si mu postěžovala, že jsem zatím nenašla velké životní téma, o kterém bych mohla psát. Zní to sice dobře a určitě by byl zábavný román o někom, kdo žije pro změny, třeba něco jako Chyť mě, když to dokážeš od Franka W. Abagnalea a Stana Reddinga. Pro sebe ale tuším a doufám v o trochu jiný námět. Vesmír mi našeptává, že ve správnou chvíli ho poznám. Jednou přijde moment, kdy budu vidět, že jsem na správné stezce a vím, že budu schopná se jí držet s lehkostí a bez pocitu bezvýchodnosti. Vídám tu stezku ve svých snech, bývá prosluněná a provoněná Láskou, která chutná jako mana z nebe a se kterou není žádná hora moc vysoká.

Potřebuji najít něco, co budu milovat tolik, že za tím neoblomně půjdu až do smrti. Není vyloučeno, že jsem to své téma už poznala, jenom mi chybí trocha moudrosti, aby mi došlo, že „je to ono“.

Tobiáš má celkově spoustu nápadů a říká věci, které mě nutí se zamyslet, což je mi nesmírně příjemné. A taky se mnou dnes jako dokonalý gentleman došel až na Hrad a prošel se mnou renesanční palác. Vesmír nám na cestu posvítil duhovou září a chladný vzduch mi pochodoval skrz plíce až do konečků prstů na rukou i nohou, takže jsem cestou omládla asi o dvě hodiny.

Dobíjí mě procházet staré ulice krásného města, procházet jeho knihovny, chrámy a katakomby. Učí mě moudrosti, kterou nikdo mladý nemůže vlastnit, a svou nádherou mi připomíná, že většina mých strastí jsou jenom maličkosti.

Dívám se teď na Limitless, seriál navazující na film s Bradley Cooperem (https://www.csfd.cz/film/276351-vsemocny/prehled/) a přemýšlela jsem, na co bych použila drogu, která umožní využití 100% kapacity mozku. K mému překvapení nemám nápad. Posledních pár týdnů jsem byla jako ve víru tornáda. Všechno se kolem mě jen míhalo a celou mysl mi zatemnila starost o to, jak tohle období překonám. Vyšší cíle, jako naučit se programovat a vydělávat milióny, být architektkou a mluvit pěti jazyky, mi teď nepřipadají důležité.

Ještě pořád nevím, jaké je správné řešení všech největších problémů, co mám. Ale díky dnešku vím, jaké řešení pro sebe chci. Chci téma. Chci se něčemu odevzdat. Chci pro něco vzplanout a zahořet. Chci něco milovat. Chci každý příští den udělat alespoň mikroskopický krok k tomu, abych naplnila své Téma, na které neumím položit prst. Ale vím, že už jsem ho viděla. Třeba jsem ho viděla před 29 lety, když jsem v prenatálním stádiu prožívala revoluci, a je to ta věc, na kterou se celý život snažím vzpomenout. Třeba kolem toho tématu chodím každý den, jen ho z nějakého důvodu nepoznávám. Třeba se mi zjeví ve snu nebo o něj zakopnu zítra ráno. Těším se a děkuji Vesmíru za ty vibrace, kterými mi naznačuje, že moje Téma je blízko a že jsem připravená na vše, čím mě má provést.

Navzdory básník zpívá

Jak poznáte, že jste na dně?

Já podle toho, že si nedokážu zpívat. Když jsem spokojená, stále si broukám. A donutit se zpívat dokážu skoro vždycky. A když to nejde, je to hodně hodně zlé.

Posledních pár dnů jsem strávila v transu a otupělosti. Mám několik zásadních problémů, na které neznám řešení. Ale musím nějak fungovat, musím něco dělat, chodit do práce, venčit Sapphire, mluvit se svou rodinou. Tuším, že celodenním ležením v posteli bych nic nevyřešila. Párkrát za den jsem se však přistihla, jak zírám nikam a v hlavě mám prázdno. Takhle můj mozek reaguje na strach z neznáma a výčitky svědomí. Vypne se. Zamlží se. Pak přijde ta kostka ledu v žaludku. A když to tak pár dní nechám, začne se mi dělat zle. Lepkavá zelená apatie mě umí obalit jako chaluha. Vím, že ji nesmím nechat. A tak se zhluboka nadechnu a udělám ten první krok do tmy brňavou přesezenou nohou.

Většina lidí si projde v životě několika krizemi. Způsoby, jak se s krizí vyrovnat, jsou rozličné.

„Co lze považovat za lekci, nelze považovat za selhání.“ Je to ale tak úplně pravda?

Líbí se mi, že čím starší jsem, tím méně věcí mi připadá důležitých. Zato ty velmi důležité záležitosti prožívám opravdu intenzivně. Další skvělá věc je, že s přibývajícími zkušenostmi se dokážu rychleji a rychleji oklepat, když něco nevyjde. Umět přeskupit negativní energii a přetvořit ji v sílu jít dál, je umění. A ačkoli věřím v sílu pozitivního myšlení, věřím také v to, že frustrace má své místo a že je důležitou hnací silou k větší životní spokojenosti.

Pokud ti na něčem záleží, vždycky máš co ztratit.

Ale to nejcennější, co můžeš ztratit, jsi ty sám. Když můžeš zklamat šéfa, dostat v práci varování nebo důtku, výhružky vyhazovu nebo jiných postihů… A na druhé straně stojí tvůj charakter, co si vybereš?

Selhání je stejně jako všechno ostatní v životě relativní. Přiznejme si, že pokud o něco opravdu jde, tak pro tebe selhání nepřipadá v úvahu. Spíše než to, zdali se nám něco podaří či ne, se můžeme zamyslet nad tím, kolik jsme ochotni za úspěch v dané oblasti obětovat.

Často jsou to ta nejdůležitější rozhodnutí v životě, která děláme zcela nevědomě.

Jsem ochotná obětovat mateřství a rodinný život tomu, abych žila jako umělkyně?

Co je důležitější? Peníze nebo svoboda? Komu prodám svůj čas? A jak dlouho ho budu ještě marnit?

Jsem ochotná pracovat 7 dní v týdnu ve dne i v noci, pokud to znamená, že se zbavím finančních problémů? Jak dlouho jsem ochotná to vydržet?

Jsem ochotná snášet bolest nejistoty a příkoří ve vztahu s někým, koho miluji?

Je vůbec něco, za co bych obětovala úplně všechno?

Nad takovými věcmi je lepší se včas zamyslet. Je potřeba znát svoje limity. Je třeba dělat rozhodnutí. Někdy nejde ani tolik o správnost rozhodnutí, jako o to, že ho uděláš… A rozhodnutí si pak připíchnout na nástěnku, třeba jen svou mentální nástěnku… Bez vědomého rozhodnutí dokážeme jen těžko něco, co není snadné. A ty nejlepší věci bývají ty náročnější.

A přestože jsem poslední člověk, co by měl dávat někomu rady, chci tady shrnout, co věřím, že funguje:

Buď vděčný. Štěstí nikdy nepřijde k těm, kteří si neváží toho, co mají. Vděčnost je nástroj, který ti pomůže získat základ pro všechna správná rozhodnutí. Vždy najdi důvod, proč Vesmíru děkovat. A nikdy nezapomeň poděkovat za sebe. Ty sám se svou svobodou jsi to nejvzácnější, co máš.

Ber život den po dni. Nejde mít každý den před spaním vyřešené všechny otázky ohledně zítřka, zbytku týdne nebo příštích pár let. Poslechni Elzu. Let it go. Někdy je dobře, že nevíme, co příští dny přinesou. Osud nás někdy může nádherně překvapit.

Akceptuj přítomnost takovou, jaká je. To hodně souvisí se zmíněnou vděčností. Ale i pouhé přijetí současné situace takové, jaká je, s pozitivy i negativy, může být dobrým odrazovým můstkem.

Buď kreativní. NEMŮŽEŠ UDĚLAT STOKRÁT STEJNOU VĚC A OČEKÁVAT POKAŽDÉ JINÝ VÝSLEDEK. Nemůžeš opakovat stokrát stejnou chybu a očekávat, že po sté už to nebude chyba. Pokud jsi jako já v nepříjemné situaci, asi jsi v minulosti dělal, co jsi neměl, nebo jsi nedělal, co jsi měl. Je čas vypnout autopilota a hledat jiné způsoby.

Reflektuj svoje pocity. Jednou za čas si udělej audit vlastního svědomí. Nezapomínej na to, co sis přál, když jsi byl malý. Nenech se svázat něčím, co ti nesedí. Možná sis myslel, že studovat medicínu bude skvělé a bude tě to bavit. Nezáleží na tom, že jsi na to makal celou střední. Nezáleží na tom, že přijímačky byly opravdu těžké. Nezáleží na tom, že už máš pár let za sebou. Nezáleží na tom, že babička by byla zklamaná, kdybys nebyl doktor. Pokud tahle kariéra není něco, co upřímně chceš, a pokud máš jiný nápad, jak prožít svůj život na maximum, jdi do toho. Je to jen na tobě. A máš největší šanci uspět právě v tom, pro co jsi nadšený. (Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. – Matouš, 6,19 – 21)

Nezapomínej investovat do těch, které máš rád. Tví blízcí ti pomohou připomenout, co je pro tebe skutečně důležité. Jsou také nejlepší v nastavování zrcadla, když zrovna nevíš, čí jsi.

To, co máš, jsi ztratil. To, co jsi dal, zůstane tvé navždy. Dávání. Nejen proto, že ti pomůže hodit perspektivu na to, co sám máš a potřebuješ. Hlavně proto, že nezištná pomoc druhým nám pomáhá obnažovat naši duši a nechat ji zazářit. Možná bychom tolik nebojovali s hledáním motivace a smyslu, kdybychom se zaměřovali na pomoc těm, kdo ji potřebují více než my.

A nakonec, pravidlo číslo jedna: „Nikdy se nevzdávej.“. I když právě teď nevidíš žádný způsob, jak vyřešit své aktuální trápení, ten způsob většinou existuje. Ať je jakkoli nepravděpodobný. I kdyby to měl být zázrak z nebe. Jediný cíl, který je ztracen, je ten, kterého jsme se vzdali.