23. komnata

Každý má nějaké své tajemství. Nějaké slovíčko, které pokaždé zamrazí, při kterém se snažíme nedat najevo neklid. Občas doufáme, že se nikdy nikdo nedozví, o TÉ věci, která nás tehdy potkala… Možná už jsme v už v životě jinde a s TOU VĚCÍ už nás jen tak něco nepojí a snad není moc šancí, že by se někdo dozvěděl… Možná to už vyšumělo. Možná už by to dnes tolik nebolelo.

Každý má svoji 13. Komnatu. A já mám rozhodně i čtrnáctou a snad i čtyřicátou, ale dnes bych Vás pozvala na návštěvu do té dvacáté třetí.

Před pár lety jsem se opakovaně zúčastnila dárcovského programu na darování vajíček. Pro vyloučení pochybností, myslím tím skutečně ženské reprodukční buňky, které mi odebrali na klinice umělého oplodnění, aby z nich mohli ve zkumavce vytvořit embrya, ze kterých pak neplodné ženy při troše štěstí počaly miminka.

Svoje důvody pro účast v dárcovském programu nebudu moc rozvádět. Byl to mix zvědavosti, představy vydělaných peněz, hecu, nedbalosti, touhy po sdílení a snahy moc o všem nepřemýšlet.

Myslela jsem si, že na to zapomenu. Že na tom pak už nikdy nebude záležet.

To byla ale naivní představa!

Poprvé mě to kouslo do pozadí, když mi můj poslední partner řekl, že se jeho matka ještě před několika lety pokoušela s manželem na klinice přijít k miminku. Představa, že by potenciální tchýně mohla teoreticky nosit dítě s mojí genetikou, byla tak zvrácená, že se mi v hlavě rozběhla řetězová reakce „co kdyby…“.

Když jsem pak na srazu s gymplem slyšela, kolik holek mělo problém už před třicátým rokem otěhotnět, došlo mi, že mě to rozhodnutí, které jsem tehdy na klinice udělala, bude pronásledovat po zbytek života.

Mateřství.

To slovo zanechává trpkou pachuť v ústech především svobodným bezdětným ženám kolem třiceti let.

Jak absurdní je pomyšlení, že jsem možná umožnila několika ženám stvořit jejich vlastní dítě a přitom sama nikdy žádné mít nebudu.

Niterná touha zplodit svoje vlastní dítě je nepopiratelná. Děsíme se toho, že stvoříme karikaturu sami sebe. Že nám ten malý tvoreček bude naše chyby a nedostatky denně házet do tváře. Ale zároveň je v nás hrozná pýcha, která touží po tom stvořit odraz nás samých, který je v ideálním případě také magickým ztělesněním našeho propojení s milovaným protějškem. Hormonální systém je krásně naprogramovaný, takže přesně víme, co máme dělat. A také víme, kdy to dělat.

V životě ženy obvykle nastane krátký moment, kdy se ta žena rozpláče při pohledu na hebký voňavý uzlíček v peřince a v jejím srdci dupne malá osůbka z trucu, že to malé štěstí nepatří k ní.

Když jste ale svobodná bezdětná žena kolem třiceti a vaše nitro vám slzou a dupnutím sděluje, že nejvyššímu času pořídit si dítě již brzy odzvoní, zmocní se vás panika.

Dost často se vynoří otázka, zdali se touhou po dítěti dá obhájit ten obrovský kompromis, kdy se skrze mateřství navždy propojíme s mužem, kterého nemilujeme nebo mu nedůvěřujeme nebo u kterého se obáváme, že láska a rodina nejsou z jeho strany natolik vytoužené jako u nás. Když žena otěhotní, stává se zranitelnou nejen tělesně, ale i duševně. Dáváme se na pospas muži, který na nás bude mít vliv, jehož DNA spoluutváří naši ratolest, který bude mít vždy právo k našim dětem. Ale můžeme mu někdy plně věřit? Můžeme někdy někomu natolik věřit? Nakonec, tenhle krok je vždy do jisté míry sázka do loterie. A všichni jsme slyšeli příběhy o dokonalých, roky prověřených manželech, kteří se nepředvídatelně změnili v noční můry. Jako ženy potřebujeme nejvíce důvěřovat samy sobě a tomu, že hluboko v sobě skrýváme všechny lvici, která svoje děti vždy ochrání, i kdyby ji to mělo stát život.

Pro mladé pracující ženy je často palčivé téma také to, že budeme muset z měsíce na měsíc pozastavit vše, co jsme budovaly, a riskovat, že naše kariéra už nikdy nebude stoupat, protože jsme se rozhodly mít rodinu. Už nebudeme mít pole možností otevřené dokořán. Už se nebudu moci odstěhovat do Kalifornie jen proto, že mě to zrovna napadne. Už nebudu moci pracovat 20 hodin denně, a když se rozhodnu začít něco nového, nebudu tomu moci obětovat všechno. Protože můj život už nikdy nebude jenom můj. Jsem navždy zodpovědná za to, co si k sobě připoutám. A když už nebudu spoutaná malýma ručkama, které potřebují být ovinuté kolem mého krku, budu spoutaná tou sžírající láskou, která mě ani na vteřinu neopustí.

Ale co můžu vědět. Třeba je vážně mateřství ten krásný barevný svět, který otevře vaše oči dokořán a ukáže vám, co je důležité. Třeba vám skutečně roztřídí život na věci důležité a zbytečnosti. Třeba budu mít štěstí a opravdu mě naplní jen ten surový koloběh života… Haha. Tak to se nestane. Moje milé děti, jestli tam někde jste, jestli existujete v té říši předobrazů, připravte se na jízdu, protože jestli vás naučím jednu věc, tak to bude nikdy se nenudit.

Plánovat děti bez partnera kolem třiceti let věku je přestřelka mezi ambicemi a biologií. Doktorka říká, že už by se mělo začít pracovat na dětech. Kariéra říká, že jsem teprve na začátku a že bych děti stejně neměla jak živit. Nakonec se musíme naučit tyhle přestřelky pozastavit dočasným příměřím a nechat osud pracovat. Nikdy nebude ideální chvíle na to otěhotnět. A kdyby byla ideální chvíle, tak to tělo na truc odmítne. Důležité je se tím netrápit. A nespat s muži, se kterými bychom v žádném případě děti nechtěly. A pracovat na sobě, na svém štěstí. Protože jestli teď můžu pro svoje děti něco udělat, tak jim chci dát šťastnou matku, která je spokojená s tím, kým je, a která umí žít.

Pár z mých kamarádek, které už si pořídily děti, mě vyděsily jednou věcí. Stalo se totiž to, že nebýt jejich velmi častých fotek na facebooku, tak je nepoznám. Změnily se mateřstvím tak diametrálně, že se dá těžko mluvit o tom stejném člověku. Zahodily svůj styl, vyjadřování, vše, co je zajímalo, z některých nezávislých feministek se staly rozněžnělé domácí bydlenky plně závislé na mužích, z pařmenek domácí typy, které nevycházejí z domu… Dalo by se nějak zařídit, abych si mohla zachovat osobnost a některé moje zvyky? Existují třeba nějaké prášky na to, aby mě mateřství nerozložilo na holé buňky a nepřeskládalo do úplně jiného tvaru? Může se stát, že přestanu mít ráda modrou barvu a hořkou čokoládu? Při všech těch úvahách mi především došlo, že v každém případě si díky dětem projdeme velkou náročnou změnou. A pokud to opravdu ukrutně nechceme, neměly bychom to dělat.

Hezky o tom mluví úžasná spisovatelka Terri Hilmey v Ted talku nazvaném To all the single ladies – you´re fine (Všem svobodným ženám – jste v pořádku). Pravda totiž je, že nemusíme mít děti. Pravda je, že nemusíme chtít mít děti. Pro mnohé z nás je to zkrátka lepší řešení, ať už z našich vnitřních důvodů nebo kvůli okolnostem našeho života.

Nemusím mít nikdy svoje vlastní děti.

Poprvé v životě mě ta myšlenka nejen děsí. Dnes mi také přináší úlevu.

Vím, že svůj život můžu naplnit i jinak. Vím, že rozhodnutí nemít děti by mi dodalo sílu to v kariéře někam dotáhnout. Nemusela bych se cítit provinile, že nejsem vdaná a že nejsem schopná otěhotnět ve „správném věku“. Mohla bych si najít jiné životní poslání, plnit si sny a investovat svoji energii na pomoc lidem, kteří to potřebují. Třeba jsem se vždy chtěla účastnit humanitárních misí, vzdělat se pro spolupráci s Lékaři bez hranic a dělat věci, na kterých bude skutečně záležet. Měla bych na to ještě jako matka odvahu?

Měla jsem šanci potkat několik úžasných žen, které děti neměly. A nezdá se mi, že by jejich život byl méně naplněný, než životy jiných žen v podobném věku. Znala jsem ženy, které si pořídily děti se špatným mužem, ve špatnou chvíli nebo i přestože nechtěly… A nikdy bych si s nimi tu roli nevyměnila. Vím, že pokud jednou dojdu do bodu, kdy budu muset říct: „Nemám děti a nikdy je mít nebudu.“, bude to bolet. Bude to bolet a projdu si žalem a truchlením a vím, že mě to poznamená. Ale i kvůli lásce k mým imaginárním hypotetickým dětem si je nepořídím, dokud nebudu přesvědčená, že je to pro mě to správné rozhodnutí. Protože nikdy nedopustím, aby oni kvůli mně prožívaly bolest a frustraci nebo si jen na vteřinu musely myslet, že jsem je nechtěla.

Možná, že mi jednou budou útěchou myšlenky na miminka s mými geny, která si neznámé ženy nechaly vyrobit ve zkumavce, a pak ty vymodlené andílky zahrnuly láskou a péčí.

Třeba mě za pár let najdete v obležení batolátek, s vráskami od smíchu, kruhy pod očima, třeba někde na procházce se psem a dalšími matkami, unavenou, ale bestiálně šťastnou.

Máš nějaké předsevzetí na zítra?

Další důvod, proč nepíšu.

Další výmluvy.

Prokrastinuju.

Mám krizi.

Mám naraženou kostrč.

Cítím se unavená.

Nevím, kdo jsem.

Od minulého sdílení se toho zase stala tuna.

Na Akademii výtvarných umění mě nevzali.

K tomu opravdu nemám moc co říct.

Být mladší, mám zlomené srdce a pláču.

Dnes je ale pro mě takový neúspěch asi něco jako komáří štípnutí.

Vím, že slzy se na takové záležitosti neplýtvají.

Zatím neznám žádné konkrétní hodnocení, takže ani neanalyzuji, proč a co se stalo špatně.

Znám holky, které vzali, a jsem přesvědčená, že si to nesmírně zasloužily.

Byli jsme s Danielem a taky s jeho synem několikrát na běžkách.

Zde jsem přišla k oné naražené kostrči.

A to nemluvím o ostudě, kterou jsem si utrhla na Šumavě, když jsem chodila s okýnkem v kalhotách... Po tom, co jsem si je při pádu rozsekla lyží pěkně uprostřed zadku a koukaly mi obě půlky jak zralá broskev... A kluci mi to řekli až v hotelu, po tom, co jsme asi hodinu chodili po městě.

A nakonec, v práci, kde prodávám domovy a s nimi naděje, stojím po kolena ve špinavé stojaté vodě.

A můj cíl by měl být stát v čiré zurčící řece, kde sice stojí víc sil udržet,  kde ale každou chvíli nehrozí, že se člověk utopí v hnusech se shnilou třískou v plicích.

Všechno, co se mi děje, neúspěch u přijímaček, nezvládání sportu, neúspěch v práci… to všechno je ten stejný problém.

Moc dlouho jsem čekala, až budu mít ideální podmínky na všechno, co chci dělat, až jsem zjistila, že je nikdy mít nebudu a všechno jsem dělala na poslední chvíli.

Pár dní před přijímačkama jsem zjistila, že místo na plátno můžu malovat obrazy na krabici od televize nalezenou na ulici. A je to jedno. Důležité je, co namaluju. A na poslední chvíli jsem ze sebe dostala pár super věcí, i když na nich byla cítit zkostnatělost z předchozích měsíců, během kterých jsem malovala jen sporadicky.

Mohla jsem cvičit, ale nechtělo se mi, protože nemám barevný Adidas outfit a permanentku do fitka. A to je taky blbost. Nejlíp si zacvičím doma, bez svědků a když mám čas. Dřív jsem doma na koberci cvičila každý den a bylo to skvělý.

Bývala jsem workoholik, bavilo mě pracovat 12 hodin denně a neustále zlepšovat svoje postupy a vymýšlet nové nabídky. Měla jsem spoustu nápadů na další aktivity a nemohla jsem se dočkat, až je zrealizuju.

Chtěla bych zpátky svůj elán.

Ale něco ve mně mě stahuje dolů na podlahu a ta bolest, ta únava, pocit marnosti a prázdnoty mě ochromují. Každý den doufám, že je to jen dočasné. A že se druhý den probudím a budu se zase cítit živá.

Vím, že se mi tohle přání nevyplní.

Budu se muset dotlačit, přes bolest, přes únavu, přes tu neskutečnou nechuť.

Něco namalovat, i když další přijímačky jsou až za rok.

Zacvičit si, i když si o víkendu ten zadek zase rozbiju.

Jít do práce a udělat nejvíc, co můžu, aby se moje ozubená kolečka zase rozběhla a aby se kolem mě roztočil barevný kolotoč příležitostí.

Dáváme si předsevzetí na další rok, abychom v půlce prosince zjistili, že je pozdě něco změnit.

Já si chci dát předsevzetí na zítra.

Abych udělala alespoň něco pro svoje cíle – připravit se lépe na přijímačky na AVU za rok, zlepšit svou fyzickou kondici a rozjet znovu svou kariéru.

Doufám, že to předsevzetí naplním svědomitě a pečlivě.

A že si u toho neutrhnu některý ze svalů. Anebo kalhoty.

Věřím, že ze sebe budu mít tak dobrý pocit, že si dám to samé předsevzetí na další den.

Kousek po kousku… pomalu, bolestivě, s nechutí, v potu a krvi, jedině tak se můžu proměnit, abych se za rok mohla podívat zpátky a být na sebe pyšná.

A já na sebe chci být pyšná.

Za rok mi bude 30.

Pojďme předstírat, že je to nějaký důležitý milník a že záleží na tom, abych v tom věku měla coby osobnost i rozlehlá bytost mnohem konkrétnější tvar.

Těším se na to, co přijde… Ne, těším se na to, co udělám.

Dlouho jsem nenapsala nic na blog

Dlouho jsem nenapsala nic na blog.

Vyčítám si to hlavně proto, že blog měl být nástroj na vytvoření disciplíny a konzistentní práce na nějakém projektu.

Poslední tři měsíce, kdy jsem neměla náladu a čas psát, byly obdobím, kdy jsem sbírala ty příběhy, které budu ještě mnoho let vyprávět.

Bylo to období prožívání.

Už jsem trochu naznačila v mém kresleném shrnutí konce roku, ale tohle jsou ty hlavní věci, co se staly:

- 12. 11. 2018 kolem šesté večer jsem potkala v metru na Staroměstské Daniela a teď se milujeme

- 16.12. 2018 se narodila moje neteř Emma

- konečně jsem se zúčastnila přijímaček na Akademií výtvarných umění a postoupila do druhého kola, které mám teď za sebou a čekám na výsledky

- budu se brzy stěhovat k Danielovi, ale ještě nevím kam

- možná s námi bude na čas žít i Danielův syn Daniel

- našla jsem si jinou práci, kterou jsem dělala v prosinci, a pak se rozhodla, že zůstanu v té staré

- tak trochu jsem začala jezdit na běžkách a bruslit

- prožila jsem svoje první Vánoce s Danielem

- Daniel mě vzal na víkend do Českého Krumlova a splnil mi tím můj nejromantičtějších sen

- a to tedy zdaleka není všechno...

Když máte tušení, že to, co se vám právě děje, bude zásadní pro Váš budoucí život, zdráháte se o tom mluvit. Bojíte se, abyste to nepřecenili. Ještě nemáte dost informací na to, abyste to hodnotili. Je to až moc krásné na to, aby to byla pravda.

Především o příjmačkách jsem moc psát nechtěla… Abych pak zpětně nemusela přiznávat, že jsem selhala, pokud by to nevyšlo. Ach, ta ješitnost. Ach, ta lítost.

Ale příjmačky byly bomba! Bylo nás tam devět. Každý úplně jiný typ… Introvertní mladá slečna s nevšední vizí, šamanka, která miluje jezevčíky, učitelka ze ZUŠky v jižních Čechách, vyznavač Hare Krišna z Brna, mladý grafik, co se přihlásil náhodou, podsaditý mladík s ženským alteregem, roztomilá Slovenka, která nosí všechny barvy duhy, kráska ruského původu s vážným výtvarným výrazem a já.

Čtyři dny jsme malovali v ateliéru, psali jsme jeden test a průběžně si povídali spolu i s vedoucími ateliéru… A nakonec jsem si tak užívala přítomné okamžiky, že jsem vlastně zapomněla na to, že se tam rozhoduje o mé budoucnosti a nejradši bych byla, kdybychom tam mohli všichni zůstat a ještě pár týdnů spolu tvořit.

Jsem na sebe už teď pyšná, že jsem došla tak daleko.

A že jsem ukázala sama sebe takovou, jaká jsem… Bez obav z toho, jestli se zavděčím vedoucím nebo ztrapním před ostatními studenty.

Jestli se na akademii nedostanu, budu zklamaná. To určitě. Ale aspoň budu vědět, že odmítli mě. Ne nějakou blbou masku, kterou jsem si nasadila v domnění, že bude lepší než já sama…

Když mě nepřijmou, otevře se mi tisíc dalších možností.

A pokud ano, budu doma.

Protože tohle jsem vždycky chtěla a tak jsem se tam opravdu cítila, jako doma.

Musím se usmívat, když si vzpomenu, že před deseti lety jsem se poprvé rozhodovala, kam půjdu na vysokou… A ani jsem si netroufla se na AVU přihlásit.

Nechala jsem se tehdy přesvědčit, že na to nemám… Ale to je zase jiná historka.

Ale nakonec jsem se těch deset let především osvobozovala z pout a nánosů očekávání jiných lidí… skepse těch, kterým do mého osudu vlastně nikdy nic nebylo… předsudků a odsuzování od těch, kteří by se měli spíš sami podívat na svůj život… podceňování od těch, kteří ve mně mohli věřit ze všech nejvíce… a hlavně jsem uklidila ty klacky, které jsem házela sama sobě pod nohy, protože jsem se bála žít… Abych nakonec zjistila, že to, co jsem si přála jako malá holčička, je nakonec pořád to nejlepší.

Jako malá jsem chtěla být malířkou, statečně bojovat ve všech bitvách za sebe a za celé lidstvo v zastoupení, prožívat nevšední život plnými doušky, najít svoji druhou půlku v muži, který se ke mně bude chovat jako k princezně, a mít kolem sebe milující přátele… A to všechno už se aspoň částečně vyplnilo a poprvé za těch deset let mám pocit, že můj život je můj a že já jsem já, jaká jsem vždycky měla být. Cítím v žaludku uspokojení a klid. Cítím svoji sílu a věřím, že Vesmír ke mně bude štědrý.

Chtěla bych se proletět po trajektorii Země o kousek zpátky za svým devatenáctiletým já a obejmout ji… Aby se necítila tak nejistá a nedostatečná, aby se tak netřásla. Abych jí řekla, že ne v tom velkém duhovém světě, ale v sobě, najde to opravdové štěstí.