Jiří Orten
Podej mi tlapku, ty nevěrný,
Půjdeme spolu v tichu
Zhasínat staré lucerny.
Půjdeme spolu na procházku
Zhasiti jednu starou lásku,
Která mě bolí, která mě píchá.
Kdyby mě poslouchal sníh
Tak jako poslouchá děti,
Když ze slov maminčiných
To nejlepší říkají po paměti,
Poslal bych po něm malou báseň
Té, která neví, neví zase,
O hořkých jádrech mých.
O tom, jak bolí každá hláska,
O tom jak pláču, když tu není,
O tom, jak trpí jinovatka
Ve vlhkém probuzení.
Jsi jako Praha za covidu.
Jsem v Tobě uzavřená
Jako zvíře ve výběhu,
Co chce ven a naráží do zdí.
Praha je stále krásná
A nebe nad ní je
modré.
Ale když chci jít na kávu,
Vzpomenu si, že nemůžu.
Chci tě obejmout
A vzpomenu si, že nemůžu.
Chci jít do bazénu
A vzpomenu si, že nemůžu.
Chci tě políbit,
Ale vzpomenu si, že nemůžu.
Co můžeme, nesmíme.
A co smíme, bychom neměli.
Milování je nehygienické.
Nouzový stav jednou skončí. Snad.
Ale my radši zůstaneme STERILNÍ.
Bojíme se síly, kterou nevidíme.
Ale slyšeli jsme příběhy.
Jak bolí, jak nemůžeš dýchat.
Covid je Láska. Taky zabíjí.
Vydesinfikuj si ruce
a hlavně na mě pak nesahej.
Vezmi si roušku,
Vždyť už se na sebe stejně nesmějeme.
Dej si odstup minimálně dva metry,
Nikdo se nebude ptát, co se s námi stalo.
Jen dbáme nařízení vlády.
Nouzový stav SNAD jednou skončí.
Ale co my? Budeme si ještě někdy blízko?
