OTCI

Je absurdní, že bys řekl, že sklony ke psaní mám po tobě.

Nikdy jsem od Tebe nic nečetla. Když jsem byla malá, válely se u nás po bytě tvoje zápisníky, ale byly v nich hlavně trampské písničky opsané ze zpěvníku.

Vždycky jsi moje koníčky komentoval slovy: „To jsem taky dělal v tvém věku.“ Myslela jsem si, že tím vyjadřuješ zájem, souznění. Ale možná jsi mi chtěl spíš naznačit, že jednoho dne dospěju a všechny moje oblíbené aktivity skončí na půdě v krabici, jako ty tvoje.

Občas při pohledu do zrcadla vidím tvoje rysy. A dělá se mi z toho špatně. Stal ses ztělesněním všeho, čím se nechci stát. Nepamatuju si, kdy bys o sobě neříkal, že jsi starý a unavený. Někdy se děsím, že tě uvidím, s jakým úrazem nebo problémem zase přijdeš. Hnusím se sama sobě, když se občas slyším ve společnosti, mám tendenci být stejně hlasitá a sprostá jako ty. Někdy bych se chtěla nacpat do malé krabičky a schovat se někam do archivu, kde bych nikomu nepřekážela.

Tak dlouho jsem si tě idealizovala. Přála jsem si mít otce, ke kterému bych mohla vzhlížet. Abych mohla být pyšná, že jsem jeho dcera. Možná to bylo proto, že jsi nám pořád dokola vyprávěl, jako pohádku, o svém mládí, kdy jsi všechno dělal a všechno zažil. Určitě to bylo taky proto, že jsi naši každodenní realitu popisoval, jako dočasný marast, kdy je všechno špatně. Ale za to jsi ty nemohl. Byla to nešťastná souhra náhod. A taky jsi vždycky mluvil o tom, jak někde, zcela nedaleko, existuje krásný zářivý svět, kde je všeho dostatek. A že jednoho dne v něm budeme žít. Věřila jsem ti. Ale nikdy jsme do toho tvého bájného světa nedošli.

A můžeš za to ty.

Protože sis nikdy nevážil toho, co jsi měl. A nikdy jsi neudělal nic pro to, aby se ta situace vylepšila.

Stydím se za sebe. Kvůli tobě. Protože jsem ještě nedávno byla jako ty. Odmítala jsem čelit svým problémům a čekala jsem, že jednou přijde moje dobrá víla na jednorožci a všechno vyřeší za mě.

Viním tě za tolik věcí, co se mi staly. Nechala jsem se mlátit od svého prvního kluka, protože jsi mě naučil, že si nemůžu moc vybírat a měla bych být vděčná, že mě vůbec někdo chce. Roky jsem se trýznila hladem, protože jsi mě od dětství upozorňoval na to, že mám, po tobě, velká stehna a nikdy nebudu hubená a krásná. Byl jsi první, kdo mi ukázal, že si nemůžu vážit svého těla. Protože ty jsi byl první, kdo mě proti mojí vůli osahával, a žádné moje slzy, křičení nebo útěky tě nezastavily. Využil jsi každé příležitosti, abys mě ponížil, abys mi řekl, že nejsem tak dobrá, jak si myslím.

Znala jsem tě jako člověka, co před problémy vždycky strká hlavu do písku. Byl jsi první muž v mém životě a vždycky jsi víc bral, než dával. Vyvolával jsi ve mně úzkost, nejistotu, strach a já jsem tě stejně milovala. Příliš dlouho jsem si myslela, že taková láska prostě je. Že se máš nechat vytěžit, zneužít, ponížit, ale přesto miluješ, za každou cenu, protože to prostě nejde jinak. Tvoje škola mě stála už příliš mnoho bolesti a zkažených vztahů.

Bojím se s někým být. Bojím se, že se z něj stane něco jako jsi ty. Apatický sebelítostivý člověk, co nemá v životě žádný cíl. A nebo hůř, bojím se, že se tohle stane ze mě.

Na hezké chvíle mého dětství, tvoji podporu, péči a lásku si moc nevzpomínám. Byl jsi ve svojí lásce nekonzistentní a i když jsem od tebe vždycky očekávala to nejlepší, dávala jsem ti jen další a další možnosti mě zklamat… A ty jsi jich využíval. Máš pořád to cenné místo v mém životě a v mém srdci, protože vím, že jsi tu pro mě byl od narození a že si svoje chyby nikdy nepřipustíš natolik, abys jich litoval. Přesto, nemůžu se s tebou smířit. Vím, že spoustou svých činů mi ubližuješ do dnešního dne, a to i těmi, které si nepamatuji.

Chtěla bych se od tebe odříznout. Chtěla bych se geneticky odpojit od všeho špatného, co jsi mi předal. Musím tě odmítat hlavně proto, že chci brzy založit vlastní rodinu a nemůžu připustit, že bych měla tak špatný přístup jako ty. Pomáhám sobě aspoň tím, že tohle píšu.

A ze všeho nejvíc doufám, že potkám muže, který bude pravý opak tebe. Muže, který bude mocný a silný, upřímný a krásný. Muže, kterého bych si mohla vážit. Učím se doufat každý den víc a víc. Každý den se učím se sama se sebou smířit a sebe milovat, abych postupně přestávala věřit, že si nikoho lepšího nezasloužím. Moje rodina zkrátka musí fungovat líp, než ta tvoje. I kdyby to bylo jen proto, že chci být pro své děti odrazovým můstkem. Zatímco my, máma, já a moji bráchové, jsme pro tebe byli jen čtyři špalky, co sis dal pod nohy a den za dnem je zadupával hloub do země.