NA KREV

Před týdnem jsem šla na krev.

Na dlouho plánované vyšetření. Na odběr krve.

Zdravotní bratr, co mi krev odebíral, měl divně opálené ruce a tetování škorpióna. Byl opálený jako Švéd, co žil dlouho v Africe, i přes mladý věk měl ve tváři vrásky a jeho pleť byla o hodně tmavší než jeho vlasy.

Nechtěla jsem, aby mi krev odebíral, ale jsem zvyklá v takových situacích mlčet. 

"Hlavně nebuď hysterická.", opakuju si.

"On ví co dělá. Rozhodně líp než ty."

Krev teče. Hrozně to bolí.

Brní mě ruka a obličej.

Když odcházím, všechno je jako v mlze.

Sotva dojdu domů.

Nemůžu spát, ani být vzhůru. Ani číst, ani se dívat na film, ani myslet.

Jsem tak strašně unavená. Nic jiného mi neběží hlavou, která se odmítá vypnout.

 

Vzbudím se ráno s obvazem na ruce nasáklým krví.

 

Už necítím nic. Ani nemůžu mluvit.

Někde v hloubce za všemi vrstvami zmatení cítím vztek.

Proč se zas tohle muselo stát zrovna mě?

Ještě hloub pod všemi vrstvami otupělosti cítím smíření.

Dobře, Vesmíre, pro dnešek jsi mě vypnul. Připravil jsi mě o všechnu energii a já nemůžu nic, než čekat, až mi ji vrátíš. Budu věřit, že je to Tvůj záměr a že mě tímhle před něčím chráníš.

 

„To ti pěkně pustili žilou.“, říká moje zdravotně vzdělaná maminka.

 

Přála bych si, abych už nikdy nemusela do svého těla vpustit žádnou jehlu.

Ale je mi jasné, že to není reálné. Hned ten samý den si musím nechat dát kapačku do druhé ruky, abych to přežila.

Určitě už si nenechám brát znovu krev od zdravotního bratra s tetováním škorpióna.

 

Ležím tu a přemýšlím, kolikrát jsem si nechala pustit žilou přímo ze srdce.

Kolikrát jsem nechala po sobě lézt pijavice, upíry a komáry.

Nechci, aby mě v tomhle stavu někdo viděl. Ani nechci s nikým mluvit.

I přesto cítím, že není normální, že jsem sama.

 

Nachápu to. Potkala jsem jich tolik.

Už jsem přijala fakt, že dávno nejsem nedovyvinutá holčička s brýlemi, o kterou by si nikdo „ani kolo neopřel“.

Vím, že jsem sladká smyslná žena, která dokáže svému protějšku poskytnout veškerá potěšení, která od ní může očekávat.

Ale v poslední době… se to obrací proti mně. Jakmile potkám muže, Marťana, moje Venušanská energie se rozhoří příliš silně, a aniž bych o tom věděla, stanu se v Marťanových očích jen šťavnatým steakem, na který se jim sbíhají sliny. Tu něžnou ženu ve mně a všechny výběžky mé osobnosti přes ty plameny nedokáží vidět.

 

Milý Marťane,

napil ses mojí krve.

Ale pak ses o mě nepostaral.

Nezajímalo tě, co je za mojí Branou do ráje.

Chtěl jsi dobýt mé hradby, ale samotná rajská zahrada, kterou tak pracně pěstuji, tě nezajímala.

 

Už mi to stačilo.

Jsem unavená.

Neviním Marťany z toho, jací jsou. Ani z toho, jak se ke mně chovají. Protože přece jen, jsem to já, kdo neumí korigovat svůj plamen. Necítím k nim odpor, ani nenávist.

 

Jen už toho bylo dost.

Vesmíre, slyšíš mě? Jsem žena. Venušanka. Jsem taková, jakou jsi mě stvořil, ve své nejryzejší podobě, po 30 letech obroušená jako drahokam do největšího třpytu.

A ty mě za to teď trestáš? Odsuzuješ mě k samotě jen proto, že jsem naplnila svou nejsvatější úlohu.

 

Mám osamělé srdce a už jsem vyčerpala všechny slzy, co má každá Venušanka vyhrazené na celý život pro potíže s Marťany.

 

Můj milovaný, všeobjímající krásný Vesmíre, chci Ti jenom říct, že už jsem skončila. Dalšího Upíra u sebe nesnesu, dalšího už nechci přežít. Jestli mi nechceš poslat moji druhou polovinu, moje naplnění, můj indikátor krystalické radosti, tak už za mnou neposílej nikoho. Nepotřebuji klauny, ani pokušitele. Raději přijmu pichlavou samotu, než nekonečné ponížení a krvácení pro někoho, kdo by pro mě neuronil ani slzu.

 

Tímto dnem dávám oficiálně dávám mříž a zámek na svoji Bránu do ráje.

Klíč od ní bude možné stvořit jen z Lásky, oddanosti, úcty a touhy budovat společný domov pro příští desítky let.

 

Nevynucuju si Lásku.

Nemám na ni nárok. Nikdo nemá.

Láska a přítomnost druhého člověka je dar, který by nikdo neměl brát jako samozřejmost.

VŠECHNO nebo NIC, to chci říct. A modlím s k Vesmíru, aby mi mé Všechno brzy poslal.

 

Láska dává jen sebe a bere jen ze sebe.
Láska neovládá, ani nechce být ovládána.
Neboť lásce postačuje láska.

- CHALÍL DŽIBRÁN