JINAK TO NEJDE

Při procházce duhou jsem cítila na krku tvůj dech.

Nemohla jsem se ohlédnout,

Protože dívat se na tebe mě bolí

A já jsem věděla, že bych z té duhy spadla

A zlámala si všechny kosti v těle.

Občas cítím prázdno

Jako vnitřek mýdlové bubliny,

Která je kolem mě

Tak čistá a krásná.

Ale i v tom prázdnu jsi se mnou.

Jsi někde hluboko ve mně.

Znám tě z minulých životů

A nechci tímto projít a nic nezměnit.

Život není jen řeka,

Která plyne, kudy to jen jde.

Tvoříme sami svůj osud

A naše srdce je bublifuk,

Když ho naplníš a foukneš,

Stvoříš milión okamžiků,

Které stojí za zapamatování.

Už jsem přestala marnit čas,

Tančím svůj tanec právě teď.

Jsem připravená zemřít,

Ale ty mě pořád držíš na životě.

Ty a tvoje smutné oči,

Které mi ještě neřekly všechno, co měly.

Chci vzít tvou tvář něžně do dlaní

A pít tvoje slzy.

Chci kolíbat tvoje srdce v náruči

Jako novorozeně,

Chci s tebou cestovat tam,

Odkud jsme přišli

A ukázat ti tvou dokonalost a krásu.

Celý svět mi tě bere,

Ale já tě nemůžu nechat jít.

Nikdo neví proč,

Ale já vím a ty víš,

Že jsem ti poslaná z nebe

A že jinak to nejde.

Věci, na které nastal čas

Je to jako truchlit po někom, kdo nezemřel.

Je to jako ztratit kus sebe.

Krásná představu o dokonalém momentu se musí rozplynout.

Byla s tebou tak dlouho, že se stála křišťálem a ty musíš vynaložit všechnu sílu, abys rozbil to nejkrásnější, co jsi měl.

Všichni kolem tebe říkají, že to nikdy nebylo skutečné. Tak proč to tak bolí?

Vzdát se.

Vyvěsit bílou vlajku.

Už naposledy říct, že je konec, že už máš dost.

Začít slavit, že už je po všem a že z MOŽNÁ uděláš NE, že se z nejistoty stane jistota.

A tvé srdce už nebude bolet, protože bude prázdné.

MODRÁ (báseň)

Intro: Jedná se o velmi starou báseň, dost možná už patnáct nebo více let. Kdo mě zná dlouho, jistě ji už četl. Někomu připadá humorná, někomu smutná. Já ji mám ráda i po letech jako máloco, a proto zde nesmí chybět.

Zeleň, ta uschne jako tráva,

Žluť, ta zapadne se sluncem,

Rudá zas s vášní vyprchává,

Šedá, ta lehne popelem.

Bílá se rozplyne s ranní mlhou,

Černá uplyne jako dým,

Modř nebe nikdo nevezme ti,

Hloubku, co dává očím tvým.

Modrá je Láska, něha, naděje,

Široký oceán a jeho krůpěje,

Vlny a víry mořských luh,

Ztichlý déšť a vlhký vzduch,

průzračný drahokam kanoucí do klína,

Modrá je věčná, končí, kde začíná.

Něžná je noc, křídla motýlí,

Blankytné dotyky jenom na chvíli

Zvěční tou modří a stanou se znova,

Má modrá punčocha, azurová,

Udělá ze mě děvku i pannu,

Taju, já ledová,

K nohám ti kanu,

Ráno tě políbím a zas to budu já,

Tak sama, tak modrá, já jediná.

Šťastné a bolavé

Vánoce jsou u nás doma vždycky nádhera, protože se máme rádi. Taky nás užije na tradice, výzdobu a sarkastické vtípky, které si v rodině můžeme dovolit.

Panuje všeobecná pohoda a nikdo nic neřeší víc, než je nezbytně nutné.

Vánoce jsou pro mě ale z části i smutné období, protože v romantických vztazích se vždycky ukáže, jak se věci mají.

Pokud jsme spolu o Vánocích, znamená to, že nám na sobě záleží a chceme být spolu doopravdy a hodně.

Pokud máme pro sebe s partnerem nachystané krásné a osobní dárky, znamená to, že jsme s druhým v průběhu roku počítali a těšili se na společnou budoucnost.

V opačném případě... Au au.

Mám obrovské štěstí, že mám svoji velkou milující rodinu, do které padám jako do polštáře, když mě bolí srdíčko.

Letos se zase všechno vyjasnilo a vyčistilo... Nikoho nemám, na nikoho nečekám, nikdo konkrétní tu nechybí...

Ale co si budeme povídat. Neumím přestat chtít.

Dovol mi, prosím, Ježíšku, jedno malé přání.

Budu celý rok hodná. Slibuju.

Přines mi prosím do příštích Vánoc muže, kterýho miluju.

A jestli mi není souzeno Lásku mít... Odnauč mě ji prosím chtít.

Děkuju. Prosím. A miluju.

Krásné Vánoce. 🖤

CVIČENÍ O SNĚHU

 Jiří Orten

Podej mi tlapku, ty nevěrný,

Půjdeme spolu v tichu

Zhasínat staré lucerny.

Půjdeme spolu na procházku

Zhasiti jednu starou lásku,

Která mě bolí, která mě píchá.

Kdyby mě poslouchal sníh

Tak jako poslouchá děti,

Když ze slov maminčiných

To nejlepší říkají po paměti,

Poslal bych po něm malou báseň

Té, která neví, neví zase,

O hořkých jádrech mých.

O tom, jak bolí každá hláska,

O tom jak pláču, když tu není,

O tom, jak trpí jinovatka

Ve vlhkém probuzení.

Jsi jako Praha za covidu.

Jsem v Tobě uzavřená

Jako zvíře ve výběhu,

Co chce ven a naráží do zdí.

Praha je stále krásná

 A nebe nad ní je modré.

Ale když chci jít na kávu,

Vzpomenu si, že nemůžu.

Chci tě obejmout

A vzpomenu si, že nemůžu.

Chci jít do bazénu

A vzpomenu si, že nemůžu.

Chci tě políbit,

Ale vzpomenu si, že nemůžu.

Co můžeme, nesmíme.

A co smíme, bychom neměli.

Milování je nehygienické.

Nouzový stav jednou skončí. Snad.

Ale my radši zůstaneme STERILNÍ.

Bojíme se síly, kterou nevidíme.

Ale slyšeli jsme příběhy.

Jak bolí, jak nemůžeš dýchat.

Covid je Láska. Taky zabíjí.

Vydesinfikuj si ruce

a hlavně na mě pak nesahej.

Vezmi si roušku,

Vždyť už se na sebe stejně nesmějeme.

Dej si odstup minimálně dva metry,

Nikdo se nebude ptát, co se s námi stalo.

Jen dbáme nařízení vlády.

Nouzový stav SNAD jednou skončí.

Ale co my? Budeme si ještě někdy blízko?

NA KREV

Před týdnem jsem šla na krev.

Na dlouho plánované vyšetření. Na odběr krve.

Zdravotní bratr, co mi krev odebíral, měl divně opálené ruce a tetování škorpióna. Byl opálený jako Švéd, co žil dlouho v Africe, i přes mladý věk měl ve tváři vrásky a jeho pleť byla o hodně tmavší než jeho vlasy.

Nechtěla jsem, aby mi krev odebíral, ale jsem zvyklá v takových situacích mlčet. 

"Hlavně nebuď hysterická.", opakuju si.

"On ví co dělá. Rozhodně líp než ty."

Krev teče. Hrozně to bolí.

Brní mě ruka a obličej.

Když odcházím, všechno je jako v mlze.

Sotva dojdu domů.

Nemůžu spát, ani být vzhůru. Ani číst, ani se dívat na film, ani myslet.

Jsem tak strašně unavená. Nic jiného mi neběží hlavou, která se odmítá vypnout.

 

Vzbudím se ráno s obvazem na ruce nasáklým krví.

 

Už necítím nic. Ani nemůžu mluvit.

Někde v hloubce za všemi vrstvami zmatení cítím vztek.

Proč se zas tohle muselo stát zrovna mě?

Ještě hloub pod všemi vrstvami otupělosti cítím smíření.

Dobře, Vesmíre, pro dnešek jsi mě vypnul. Připravil jsi mě o všechnu energii a já nemůžu nic, než čekat, až mi ji vrátíš. Budu věřit, že je to Tvůj záměr a že mě tímhle před něčím chráníš.

 

„To ti pěkně pustili žilou.“, říká moje zdravotně vzdělaná maminka.

 

Přála bych si, abych už nikdy nemusela do svého těla vpustit žádnou jehlu.

Ale je mi jasné, že to není reálné. Hned ten samý den si musím nechat dát kapačku do druhé ruky, abych to přežila.

Určitě už si nenechám brát znovu krev od zdravotního bratra s tetováním škorpióna.

 

Ležím tu a přemýšlím, kolikrát jsem si nechala pustit žilou přímo ze srdce.

Kolikrát jsem nechala po sobě lézt pijavice, upíry a komáry.

Nechci, aby mě v tomhle stavu někdo viděl. Ani nechci s nikým mluvit.

I přesto cítím, že není normální, že jsem sama.

 

Nachápu to. Potkala jsem jich tolik.

Už jsem přijala fakt, že dávno nejsem nedovyvinutá holčička s brýlemi, o kterou by si nikdo „ani kolo neopřel“.

Vím, že jsem sladká smyslná žena, která dokáže svému protějšku poskytnout veškerá potěšení, která od ní může očekávat.

Ale v poslední době… se to obrací proti mně. Jakmile potkám muže, Marťana, moje Venušanská energie se rozhoří příliš silně, a aniž bych o tom věděla, stanu se v Marťanových očích jen šťavnatým steakem, na který se jim sbíhají sliny. Tu něžnou ženu ve mně a všechny výběžky mé osobnosti přes ty plameny nedokáží vidět.

 

Milý Marťane,

napil ses mojí krve.

Ale pak ses o mě nepostaral.

Nezajímalo tě, co je za mojí Branou do ráje.

Chtěl jsi dobýt mé hradby, ale samotná rajská zahrada, kterou tak pracně pěstuji, tě nezajímala.

 

Už mi to stačilo.

Jsem unavená.

Neviním Marťany z toho, jací jsou. Ani z toho, jak se ke mně chovají. Protože přece jen, jsem to já, kdo neumí korigovat svůj plamen. Necítím k nim odpor, ani nenávist.

 

Jen už toho bylo dost.

Vesmíre, slyšíš mě? Jsem žena. Venušanka. Jsem taková, jakou jsi mě stvořil, ve své nejryzejší podobě, po 30 letech obroušená jako drahokam do největšího třpytu.

A ty mě za to teď trestáš? Odsuzuješ mě k samotě jen proto, že jsem naplnila svou nejsvatější úlohu.

 

Mám osamělé srdce a už jsem vyčerpala všechny slzy, co má každá Venušanka vyhrazené na celý život pro potíže s Marťany.

 

Můj milovaný, všeobjímající krásný Vesmíre, chci Ti jenom říct, že už jsem skončila. Dalšího Upíra u sebe nesnesu, dalšího už nechci přežít. Jestli mi nechceš poslat moji druhou polovinu, moje naplnění, můj indikátor krystalické radosti, tak už za mnou neposílej nikoho. Nepotřebuji klauny, ani pokušitele. Raději přijmu pichlavou samotu, než nekonečné ponížení a krvácení pro někoho, kdo by pro mě neuronil ani slzu.

 

Tímto dnem dávám oficiálně dávám mříž a zámek na svoji Bránu do ráje.

Klíč od ní bude možné stvořit jen z Lásky, oddanosti, úcty a touhy budovat společný domov pro příští desítky let.

 

Nevynucuju si Lásku.

Nemám na ni nárok. Nikdo nemá.

Láska a přítomnost druhého člověka je dar, který by nikdo neměl brát jako samozřejmost.

VŠECHNO nebo NIC, to chci říct. A modlím s k Vesmíru, aby mi mé Všechno brzy poslal.

 

Láska dává jen sebe a bere jen ze sebe.
Láska neovládá, ani nechce být ovládána.
Neboť lásce postačuje láska.

- CHALÍL DŽIBRÁN