Šťastné a bolavé

Vánoce jsou u nás doma vždycky nádhera, protože se máme rádi. Taky nás užije na tradice, výzdobu a sarkastické vtípky, které si v rodině můžeme dovolit.

Panuje všeobecná pohoda a nikdo nic neřeší víc, než je nezbytně nutné.

Vánoce jsou pro mě ale z části i smutné období, protože v romantických vztazích se vždycky ukáže, jak se věci mají.

Pokud jsme spolu o Vánocích, znamená to, že nám na sobě záleží a chceme být spolu doopravdy a hodně.

Pokud máme pro sebe s partnerem nachystané krásné a osobní dárky, znamená to, že jsme s druhým v průběhu roku počítali a těšili se na společnou budoucnost.

V opačném případě... Au au.

Mám obrovské štěstí, že mám svoji velkou milující rodinu, do které padám jako do polštáře, když mě bolí srdíčko.

Letos se zase všechno vyjasnilo a vyčistilo... Nikoho nemám, na nikoho nečekám, nikdo konkrétní tu nechybí...

Ale co si budeme povídat. Neumím přestat chtít.

Dovol mi, prosím, Ježíšku, jedno malé přání.

Budu celý rok hodná. Slibuju.

Přines mi prosím do příštích Vánoc muže, kterýho miluju.

A jestli mi není souzeno Lásku mít... Odnauč mě ji prosím chtít.

Děkuju. Prosím. A miluju.

Krásné Vánoce. 🖤

CVIČENÍ O SNĚHU

 Jiří Orten

Podej mi tlapku, ty nevěrný,

Půjdeme spolu v tichu

Zhasínat staré lucerny.

Půjdeme spolu na procházku

Zhasiti jednu starou lásku,

Která mě bolí, která mě píchá.

Kdyby mě poslouchal sníh

Tak jako poslouchá děti,

Když ze slov maminčiných

To nejlepší říkají po paměti,

Poslal bych po něm malou báseň

Té, která neví, neví zase,

O hořkých jádrech mých.

O tom, jak bolí každá hláska,

O tom jak pláču, když tu není,

O tom, jak trpí jinovatka

Ve vlhkém probuzení.

Jsi jako Praha za covidu.

Jsem v Tobě uzavřená

Jako zvíře ve výběhu,

Co chce ven a naráží do zdí.

Praha je stále krásná

 A nebe nad ní je modré.

Ale když chci jít na kávu,

Vzpomenu si, že nemůžu.

Chci tě obejmout

A vzpomenu si, že nemůžu.

Chci jít do bazénu

A vzpomenu si, že nemůžu.

Chci tě políbit,

Ale vzpomenu si, že nemůžu.

Co můžeme, nesmíme.

A co smíme, bychom neměli.

Milování je nehygienické.

Nouzový stav jednou skončí. Snad.

Ale my radši zůstaneme STERILNÍ.

Bojíme se síly, kterou nevidíme.

Ale slyšeli jsme příběhy.

Jak bolí, jak nemůžeš dýchat.

Covid je Láska. Taky zabíjí.

Vydesinfikuj si ruce

a hlavně na mě pak nesahej.

Vezmi si roušku,

Vždyť už se na sebe stejně nesmějeme.

Dej si odstup minimálně dva metry,

Nikdo se nebude ptát, co se s námi stalo.

Jen dbáme nařízení vlády.

Nouzový stav SNAD jednou skončí.

Ale co my? Budeme si ještě někdy blízko?

NA KREV

Před týdnem jsem šla na krev.

Na dlouho plánované vyšetření. Na odběr krve.

Zdravotní bratr, co mi krev odebíral, měl divně opálené ruce a tetování škorpióna. Byl opálený jako Švéd, co žil dlouho v Africe, i přes mladý věk měl ve tváři vrásky a jeho pleť byla o hodně tmavší než jeho vlasy.

Nechtěla jsem, aby mi krev odebíral, ale jsem zvyklá v takových situacích mlčet. 

"Hlavně nebuď hysterická.", opakuju si.

"On ví co dělá. Rozhodně líp než ty."

Krev teče. Hrozně to bolí.

Brní mě ruka a obličej.

Když odcházím, všechno je jako v mlze.

Sotva dojdu domů.

Nemůžu spát, ani být vzhůru. Ani číst, ani se dívat na film, ani myslet.

Jsem tak strašně unavená. Nic jiného mi neběží hlavou, která se odmítá vypnout.

 

Vzbudím se ráno s obvazem na ruce nasáklým krví.

 

Už necítím nic. Ani nemůžu mluvit.

Někde v hloubce za všemi vrstvami zmatení cítím vztek.

Proč se zas tohle muselo stát zrovna mě?

Ještě hloub pod všemi vrstvami otupělosti cítím smíření.

Dobře, Vesmíre, pro dnešek jsi mě vypnul. Připravil jsi mě o všechnu energii a já nemůžu nic, než čekat, až mi ji vrátíš. Budu věřit, že je to Tvůj záměr a že mě tímhle před něčím chráníš.

 

„To ti pěkně pustili žilou.“, říká moje zdravotně vzdělaná maminka.

 

Přála bych si, abych už nikdy nemusela do svého těla vpustit žádnou jehlu.

Ale je mi jasné, že to není reálné. Hned ten samý den si musím nechat dát kapačku do druhé ruky, abych to přežila.

Určitě už si nenechám brát znovu krev od zdravotního bratra s tetováním škorpióna.

 

Ležím tu a přemýšlím, kolikrát jsem si nechala pustit žilou přímo ze srdce.

Kolikrát jsem nechala po sobě lézt pijavice, upíry a komáry.

Nechci, aby mě v tomhle stavu někdo viděl. Ani nechci s nikým mluvit.

I přesto cítím, že není normální, že jsem sama.

 

Nachápu to. Potkala jsem jich tolik.

Už jsem přijala fakt, že dávno nejsem nedovyvinutá holčička s brýlemi, o kterou by si nikdo „ani kolo neopřel“.

Vím, že jsem sladká smyslná žena, která dokáže svému protějšku poskytnout veškerá potěšení, která od ní může očekávat.

Ale v poslední době… se to obrací proti mně. Jakmile potkám muže, Marťana, moje Venušanská energie se rozhoří příliš silně, a aniž bych o tom věděla, stanu se v Marťanových očích jen šťavnatým steakem, na který se jim sbíhají sliny. Tu něžnou ženu ve mně a všechny výběžky mé osobnosti přes ty plameny nedokáží vidět.

 

Milý Marťane,

napil ses mojí krve.

Ale pak ses o mě nepostaral.

Nezajímalo tě, co je za mojí Branou do ráje.

Chtěl jsi dobýt mé hradby, ale samotná rajská zahrada, kterou tak pracně pěstuji, tě nezajímala.

 

Už mi to stačilo.

Jsem unavená.

Neviním Marťany z toho, jací jsou. Ani z toho, jak se ke mně chovají. Protože přece jen, jsem to já, kdo neumí korigovat svůj plamen. Necítím k nim odpor, ani nenávist.

 

Jen už toho bylo dost.

Vesmíre, slyšíš mě? Jsem žena. Venušanka. Jsem taková, jakou jsi mě stvořil, ve své nejryzejší podobě, po 30 letech obroušená jako drahokam do největšího třpytu.

A ty mě za to teď trestáš? Odsuzuješ mě k samotě jen proto, že jsem naplnila svou nejsvatější úlohu.

 

Mám osamělé srdce a už jsem vyčerpala všechny slzy, co má každá Venušanka vyhrazené na celý život pro potíže s Marťany.

 

Můj milovaný, všeobjímající krásný Vesmíre, chci Ti jenom říct, že už jsem skončila. Dalšího Upíra u sebe nesnesu, dalšího už nechci přežít. Jestli mi nechceš poslat moji druhou polovinu, moje naplnění, můj indikátor krystalické radosti, tak už za mnou neposílej nikoho. Nepotřebuji klauny, ani pokušitele. Raději přijmu pichlavou samotu, než nekonečné ponížení a krvácení pro někoho, kdo by pro mě neuronil ani slzu.

 

Tímto dnem dávám oficiálně dávám mříž a zámek na svoji Bránu do ráje.

Klíč od ní bude možné stvořit jen z Lásky, oddanosti, úcty a touhy budovat společný domov pro příští desítky let.

 

Nevynucuju si Lásku.

Nemám na ni nárok. Nikdo nemá.

Láska a přítomnost druhého člověka je dar, který by nikdo neměl brát jako samozřejmost.

VŠECHNO nebo NIC, to chci říct. A modlím s k Vesmíru, aby mi mé Všechno brzy poslal.

 

Láska dává jen sebe a bere jen ze sebe.
Láska neovládá, ani nechce být ovládána.
Neboť lásce postačuje láska.

- CHALÍL DŽIBRÁN

OTCI

Je absurdní, že bys řekl, že sklony ke psaní mám po tobě.

Nikdy jsem od Tebe nic nečetla. Když jsem byla malá, válely se u nás po bytě tvoje zápisníky, ale byly v nich hlavně trampské písničky opsané ze zpěvníku.

Vždycky jsi moje koníčky komentoval slovy: „To jsem taky dělal v tvém věku.“ Myslela jsem si, že tím vyjadřuješ zájem, souznění. Ale možná jsi mi chtěl spíš naznačit, že jednoho dne dospěju a všechny moje oblíbené aktivity skončí na půdě v krabici, jako ty tvoje.

Občas při pohledu do zrcadla vidím tvoje rysy. A dělá se mi z toho špatně. Stal ses ztělesněním všeho, čím se nechci stát. Nepamatuju si, kdy bys o sobě neříkal, že jsi starý a unavený. Někdy se děsím, že tě uvidím, s jakým úrazem nebo problémem zase přijdeš. Hnusím se sama sobě, když se občas slyším ve společnosti, mám tendenci být stejně hlasitá a sprostá jako ty. Někdy bych se chtěla nacpat do malé krabičky a schovat se někam do archivu, kde bych nikomu nepřekážela.

Tak dlouho jsem si tě idealizovala. Přála jsem si mít otce, ke kterému bych mohla vzhlížet. Abych mohla být pyšná, že jsem jeho dcera. Možná to bylo proto, že jsi nám pořád dokola vyprávěl, jako pohádku, o svém mládí, kdy jsi všechno dělal a všechno zažil. Určitě to bylo taky proto, že jsi naši každodenní realitu popisoval, jako dočasný marast, kdy je všechno špatně. Ale za to jsi ty nemohl. Byla to nešťastná souhra náhod. A taky jsi vždycky mluvil o tom, jak někde, zcela nedaleko, existuje krásný zářivý svět, kde je všeho dostatek. A že jednoho dne v něm budeme žít. Věřila jsem ti. Ale nikdy jsme do toho tvého bájného světa nedošli.

A můžeš za to ty.

Protože sis nikdy nevážil toho, co jsi měl. A nikdy jsi neudělal nic pro to, aby se ta situace vylepšila.

Stydím se za sebe. Kvůli tobě. Protože jsem ještě nedávno byla jako ty. Odmítala jsem čelit svým problémům a čekala jsem, že jednou přijde moje dobrá víla na jednorožci a všechno vyřeší za mě.

Viním tě za tolik věcí, co se mi staly. Nechala jsem se mlátit od svého prvního kluka, protože jsi mě naučil, že si nemůžu moc vybírat a měla bych být vděčná, že mě vůbec někdo chce. Roky jsem se trýznila hladem, protože jsi mě od dětství upozorňoval na to, že mám, po tobě, velká stehna a nikdy nebudu hubená a krásná. Byl jsi první, kdo mi ukázal, že si nemůžu vážit svého těla. Protože ty jsi byl první, kdo mě proti mojí vůli osahával, a žádné moje slzy, křičení nebo útěky tě nezastavily. Využil jsi každé příležitosti, abys mě ponížil, abys mi řekl, že nejsem tak dobrá, jak si myslím.

Znala jsem tě jako člověka, co před problémy vždycky strká hlavu do písku. Byl jsi první muž v mém životě a vždycky jsi víc bral, než dával. Vyvolával jsi ve mně úzkost, nejistotu, strach a já jsem tě stejně milovala. Příliš dlouho jsem si myslela, že taková láska prostě je. Že se máš nechat vytěžit, zneužít, ponížit, ale přesto miluješ, za každou cenu, protože to prostě nejde jinak. Tvoje škola mě stála už příliš mnoho bolesti a zkažených vztahů.

Bojím se s někým být. Bojím se, že se z něj stane něco jako jsi ty. Apatický sebelítostivý člověk, co nemá v životě žádný cíl. A nebo hůř, bojím se, že se tohle stane ze mě.

Na hezké chvíle mého dětství, tvoji podporu, péči a lásku si moc nevzpomínám. Byl jsi ve svojí lásce nekonzistentní a i když jsem od tebe vždycky očekávala to nejlepší, dávala jsem ti jen další a další možnosti mě zklamat… A ty jsi jich využíval. Máš pořád to cenné místo v mém životě a v mém srdci, protože vím, že jsi tu pro mě byl od narození a že si svoje chyby nikdy nepřipustíš natolik, abys jich litoval. Přesto, nemůžu se s tebou smířit. Vím, že spoustou svých činů mi ubližuješ do dnešního dne, a to i těmi, které si nepamatuji.

Chtěla bych se od tebe odříznout. Chtěla bych se geneticky odpojit od všeho špatného, co jsi mi předal. Musím tě odmítat hlavně proto, že chci brzy založit vlastní rodinu a nemůžu připustit, že bych měla tak špatný přístup jako ty. Pomáhám sobě aspoň tím, že tohle píšu.

A ze všeho nejvíc doufám, že potkám muže, který bude pravý opak tebe. Muže, který bude mocný a silný, upřímný a krásný. Muže, kterého bych si mohla vážit. Učím se doufat každý den víc a víc. Každý den se učím se sama se sebou smířit a sebe milovat, abych postupně přestávala věřit, že si nikoho lepšího nezasloužím. Moje rodina zkrátka musí fungovat líp, než ta tvoje. I kdyby to bylo jen proto, že chci být pro své děti odrazovým můstkem. Zatímco my, máma, já a moji bráchové, jsme pro tebe byli jen čtyři špalky, co sis dal pod nohy a den za dnem je zadupával hloub do země.

Píseň o neživých královnách

K bohatství jsme se drali,

umírali hojností.

Všechno jsme si dali,

Přišli o své milosti.

Lezla jsem po laně

Do klícky zlaté,

Jezírko pro laně

Vždycky mě zmate.

Když v jeho odrazu

Tak čistém a upřímném

Místo faunů a víl

Na sebe pohlídnem.

Nebudem už nikdy tím,

Čím jsme si mysleli,

Už znovu se nevznítím,

Sny už mi shořely.

Necítím vděčnost,

A přesto děkuji,

Za hojnost, za moudrost,

Za to že miluji.

Copak si královna

Může ještě něco přát?

Když záda svá narovná,

Ucítí chlad.

Všechno už mám

A pořád něco schází,

Cokoli vzdám

Za trochu tvých sazí.

Oheň. Plameny. Žhnutí.

Sraž mě na kolena,

Pošli mě do boje,

Tisíckrát pokořená,

Ať tisíckrát jsem tvoje.

Místo štěstí extázi,

Místo hanby pýchu,

Koloušky ve mlází

Pozorovat v tichu.

Zastav mi dech

A nauč mě znovu žít,

Pod prsty mech,

Za svou hvězdou jít.

Volám tě. Odpověz.

Teď umírám v tichosti.

Lípa, černý bez,

Nestačí mi k radosti.

Dej mi prosím, aspoň naposledy,

Pocítit, jaké je skutečné toužení,

Mráz, sněhy, pevné ledy,

Horkost Lásky a srdce bušení.

V BEZVĚTŘÍ

Je druhá půlka února. Venku je nad nulou a divné sucho. V Praze už roky nebyla pořádná zima. Ne že by jí chybělo brodit se v závějích. Ale někde vzadu v hlavě stejně tušila, že tyhle suché teplé zimy nejsou přirozené. Proč nám nic není dost divné, dokud nevidíme padat mrtvé ptáky z oblohy?

Píše si do telefonu do poznámek, protože napsat něco pořádně soustředěně v sedě do počítače už nebyla schopná skoro rok. Celý rok, co D. zná. Tuhle poznámku označí červeně. Možná v naději, že si jí jednou všimne a něco z ní vytvoří. Píše do telefonu, protože k ní přilétla myšlenka, kterou nemůže setřást. V tu samou chvíli sama sebou opovrhuje. Takhle děláš všechno, Barbarello. Zmateně. Roztržitě. Bez dostatečného soustředění. Copak se nikdy nezměníš?

„Je to zvláštní.“, řekl by D. A jako shrnutí posledního měsíce by to docela sedělo. Je divný vzduch. Je chladno a sucho a visí tu něco podivně klidného. Já doufám, že je to ticho před bouří, předzvěst nějaké doby, kdy se toho bude zase hodně dít. Mám taky trochu strach, aby tenhle zvláštní vzduch nebyl naopak náznakem dalšího slepého období, kdy nikdo nebude vědět kudy kam.

To obsahovala její červená poznámka.

Kdyby tehdy věděla, jak správná byla její intuice. Kdyby tušila, jak moc se život změní.

Pro Barbarellu to byl dar. Čas bezvětří. Čas, kdy si mohla zvyknout na to, že je jí třicet. Kdy si mohla zvyknout, že už zase není ničí žena. Čas, kdy od ní nikdo nečekal, že bude podávat stoprocentní výkony a stávat se lepším člověkem. Kdy mohla jen existovat. Bylo to období, kdy poprvé v životě bydlela v krásném bytě ve městě. Žila sama a živila se barevným jídlem a bezbarvým vínem. Protahovala se. Malovala. Byla to pro ni luxusní dovolená, jakou si nikdy dřív nemohla dovolit. Cítila se nádherně.

Po čase jí samozřejmě chyběly hlasy kamarádek, výlety po horách a běhání po lese se Sapphire… Ale věděla, že to všechno zase přijde.

Chyběl jí taky ten Mužný muž, kterého teprve nedávno poznala. Moc o něm nevěděla, a proto si ho mohla ve svých představách dosazovat do všech rolí, kde se jí zrovna líbil… Jako ředitelka obsazení v divadle. Za noci a za dne se stával jejím králem, otrokářem, tanečníkem, trenérem atletiky, kolegou z hrozně cool rockové kapely a výjimečně také milujícím partnerem. Každý den ale znovu prožila ten moment, kdy už měla všechny póry naplněné jeho vůní, když už v ní pulzovala krev tak, že z ní odcházela pára, kdy už se kousala do rtu, aby nezačala kňučet jako malé štěňátko, kdy ji k sobě konečně přitisknul svojí teplou rukou a její tělo se vpilo do jeho.

Díky Bohu, že neznala pravdu. Díky Vesmíru, že mohla prožít tolik Lásky ve snech a vzpomínkách. Kdyby věděla, jaká je skutečnost, byly by její dny v karanténě smutné a šedé. Idea vášnivého muže naplnila v té době její niterné potřeby více, než kdy mohlo jeho reálné bytí.

Čas bezvětří jí dal sílu. Když potom počátkem Nového času schopnosti přišla o spánek, věděla, co musí udělat. Znovu za sebou zamknout dveře. Políbit čtyři stěny. Podívat se dlouze do zrcadla. Uronit pár horkých slz. A vydržet. Odpočívat. Nepřemýšlet, co bude. Nemluvit. Nevolat. Pomilovat se ve své hlavě s představou o Mužném muži, kterého nezná. Nechat Vesmír, aby z ní sundal břemena, která nedokázala identifikovat.

Svět je dnes jako vichřice. Hluk a hučení. Tolik vjemů, že ani neslyšíme sami sebe. Strach, co vítr přinese, co rozbije, co se do nás zabodne. Není špatné se čas od času schovat do bezvětří.

Báseň z karantény

To tušení v nás bylo už nějaký čas, 

Dělali jsme chyby 

A zneužili svůj hlas 

Ke lžím a vytáčkám, 

K mystifikaci. 

Jsme na běžícím pásu,  

Ale smysl se vytrácí. 

Odporný líný malý člověk 

Touží po sladkém nicnedělání 

A najednou se mu svět za to 

Místo pohrdání uklání. 

Tušili jsme to už nějaký čas, 

Že tohle přijde. 

Nějaký zvláštní zvuk, další bílý vlas, 

Byly předzvěstmi. 

Volali jsme po klidu, 

Teď se v něm topíme, 

Kolik je tučňáků bez ledu, 

To ale nevíme. 

A toužíme. 

Pořád dokola hledáme harmonii, 

Ale víme, že není čas 

A že chyby se nepromíjí. 

Najdi v prázdnotě plnost, 

Dotkni se svého nitra, 

Ucítit slzu, radost, 

Co když nebude už zítra. 

Nenechám se zlomit, 

Bezbarvým dnům tóny dám,  

Dokud si můžu zvolit, 

Postavím snový chrám. 

A v něm bude všechno, 

Všechna Láska a pravda, 

Příroda, s člověkem v jedno 

A štěňátka a my dva.