BOLESTI

Každý někdy zažil bolest. Bolest provází naše zrození a většinou i naše umírání.

Někteří z nás prožívají bolest každý den. Divili byste se, kolik lidí kolem Vás žije s chronickou bolestí, i když to tak nevypadá. A já mezi ně patřím už 15 let. Někdy mě bolí víc, někdy méně, někdy nevím proč, někdy zvláštně, někdy z přílišné námahy, někdy z přílišné nečinnosti.

Kdo mě občas vídá pobíhat v podpatcích a barevných punčochách, sotva by tipoval, že nohy jsou mým prokletím. Po komplikované zlomenině pánve a rozdrcení kotníku, ze kterých jsem se před lety zotavila jen částečně, nemine den, kdy bych neměla problém vstát. Někdy se hned po probuzení modlím, abych se mohla normálně postavit.

Co mě ale fascinuje je to, jak s bolestí pracuje lidský mozek.

Když nemáme čas nad bolestí přemýšlet, dokážeme ji ignorovat. Dokážeme zatnout zuby. Jakkoli se zdá bolest nesnesitelná, dá se s ní dělat spousta věcí. Je ale určitý zdroj živé vody v každém člověku. A potlačováním bolesti se tenhle zdroj vypaří jako nic. A pak se nalézáme uprostřed dne zírajíc do bílé zdi s chvilkovou touhou se prostě na chvilku vypnout, necítit nic, nic nevědět, opustit tělo.

A s emocionální bolestí je to podobné.

Zažili jste někdy třeba rozchod nebo hádku s milovaným, po které jste si nemohli dát pauzu? Museli jste nasadit poker face a dál pracovat, budovat vztahy s klienty, plnit zkoušky ve škole. A pak už to není ta bolest, ale hlavně to předstírání, co vás připraví o energii. Připraví Vás to o tu nejcennější průzračnou energii, která je tolik přirozená a samozřejmá a říká se jí touha žít.

Vadí mi, že tomu spousta lidí nerozumí a odsuzuje nás, kdo jsme partneři se smrtí. Někteří lidé nikdy nepoznají ten stav, kdy se jejich pramen vyčerpá a nemají sílu jít dál. Oni o tom nikdy nepřemýšlí. A to je známka toho, že nikdy nemuseli potlačovat bolest tak hlubokou, která by je trvale poškodila. Někteří lidé prožívají tak hluboké a často i nevysvětlitelné utrpení, že si způsobují více povrchové bolesti, aby odvedli svou pozornost k jinému problému.

Moje bolest mě zabíjí každý den. A já musím dělat věci, které bych jinak nemusela, abych ji přežila. A nemůžu dělat některé věci, které normální lidé dělají, abych se nedostala moc blízko k okraji.

Nesmím dlouho stát. Nesmím dlouho sedět v jedné poloze. Nesmím nosit boty, ve kterých mě něco bolí (což je většina bot na planetě). Když potřebuji pauzu, tak prostě potřebuji pauzu. Nesmím trávit moc času s lidmi, kteří jsou schopní mě odsoudit podle povrchních projevů a přitom se ani nezeptají, jak se mám, ani se mi nesnaží rozumět. Musím se vyhýbat lidem, kteří nejsou ochotní druhé přijmout takové, jací jsou, a budou si o nich vytvářet vlastní pravdy. Někdy, když je mi úzko, musím si pustit video se štěňátky a batolátky a pobrečet si u toho. Z nějakého záhadného důvodu mi to pomáhá. Musím nosit modrou barvu. Musím se věnovat Sapphire a být na ni hodná. Musím volat lidem, které mám ráda. Musím si říkat o pomoc. Musím si odpouštět, když něco nezvládám. Musím se záměrně věnovat sebelásce, hlavně ve dnech, kdy nemůžu spát. Je to těžká práce.

Jsem nesmírně šťastná a vděčná, že vím, jak se se svou bolestí vypořádat. Jsem ráda, že vím, že mě moje bolest nikdy neopustí. Jsem blažená, že jsem našla způsoby, jak si odlehčit své závaží a zvládat svůj život s handicapem. Jsem překvapená a šťastná, že se přestávám srovnávat s ostatními a nemám už potřebu se trýznit za to, že nemůžu žít stejně jako všichni kolem mě. Děkuji Vesmíru a Sapphire, že mi ukazují, že bolest mě dělá citlivějším a více empatickým člověkem. Děkuji také za to, že jsem díky své bolesti mohla poznat lidi, kteří změnili můj život, jako například Karolínu z léčebny, díky které jsem se šla učit zlatnictví.

Mám sen. Díky všem bolavým, které jsem v životě potkala, jsem dostala nápad. Chtěla bych vybudovat místo, kde bude v pořádku trpět. Bude to městečko, kde budou všichni stejně svobodní a nic jim nebude stát v cestě… žádné obrubníky, schody nebo prahy… Žádné dlouhé pohledy, žádné otázky nebo hloupé komentáře… žádné dlažební kostky, žádné falešné úsměvy. Bude se to jmenovat MĚSTO SKUTEČNOSTI.