Chce se mi psát o lásce. Ale ne o lásce obecně, ale o Lásce.
O té „nemůžu bez tebe žít, jsi moje druhá polovina a chci tě“ Lásce. O něčem,
co vyvolá úsměv na tváři, celý svět provoní a všechno přebarví.
Nevím, jestli si to vůbec ještě pamatuju. Možná už jsem
zapomněla, jak se to dělá. Možná žádné poznání Lásky neexistuje. Jsou jen
jednotlivé momenty, které netrvají dlouho. Všechno se stále mění a nelze ve
vztazích hledat dokonalost, protože dva lidé nejsou nikdy skutečně jedním.
Pokud chceme milovat, musíme vždycky riskovat nepohodlí a stres. Co ale riskujeme,
když se Lásce vyhýbáme?
O tom bych mohla dlouho vyprávět.
Jsem sama.
Já vím. Řeknou mi, ať nefňukám. Řeknou mi, že doopravdy sama
nejsem, mám přece přátele a rodinu. Připomenou mi, jak často si chválím single
život, a že vlastně odmítám si někoho najít. Tak co bych chtěla.
Nestěžuji si. Ale je to tak. V mém srdci je díra ve
tvaru muže. Chci ho získat. Ale nevím jak a nevím kdy.
Mám strach si říct o Lásku. Mám strach, když se rozhlédnu
kolem sebe a vidím tolik krásných lidí a bojím se pomyslet, že On je někde mezi
nimi a já ho z nějakého důvodu nevidím. Bojím se, že ho nebavilo na mě
čekat a už má jinou ženu a je s ní šťastný. Bojím se, že se před někým
otevřu a on zase nebude stát o to být můj partner. Bojím se toho, že budu naopak
moc uzavřená a tím odeženu toho, s kým mám být. Bojím se toho, že se mu
nebudu zdát dost krásná, takže se ani nebude snažit poznat mou duši. Bojím se,
že se zase spletu a budu obdivovat a uctívat někoho, kdo mě jen zneužije.
A přitom se nechci bát a chci, aby se hlavně nebál on a
ulovil mě. A přeji si, aby to bylo brzy.
Někde v tom musí být háček. Jednou v životě jsem
si už byla jistá. Jednou v životě jsem věděla, že k někomu patřím.
Jednou v životě jsem asi na vteřinu měla přesně ten vztah, který jsem
chtěla. Jednou v životě jsem věděla, že všechna ta Láska a touha je
vzájemná. Věděla jsem, že můj partner chce mě a nikoho jiného a že mě upřímně
miluje. Moc mu děkuji, že jsem to mohla poznat. Jeho Láska mi změnila život a
dokázala mi, že jsem milovatelná. Láska existuje a je ještě hrozivější, než se vypráví.
To vše je ale dávná minulost. A já nemám tušení, jak takový
magnetismus, telepatii, magii replikovat.
Stále dumám o tom, zdali má cenu o tom dumat.
Je Láska
skutečně něčím, co nemůžeme ovlivnit?
Nebo je to něco, čemu musíme jít naproti a vybojovat si to?
A existuje nějaká magická formule na to, aby se dva lidé
opačného pohlaví, tak nesourodé entity, zamilovali ve stejný čas a k tomu do
sebe navzájem?
A je prvotní zamilování opravdu nezbytné pro vznik vztahu a
dlouhodobý hluboký prožitek Lásky?
Proč to čekání tak hrozně bolí a proč to trvá tak dlouho?
Výborná terapeutka Meg Jay mi v tomhle tématu dost
pomohla slovy: „Nejlepší čas, kdy můžete
pracovat na Vašem manželství je před tím, než do něj vstoupíte.“. Během toho
času, kdy jsem sama, jsem na svém hypotetickém manželství velmi zapracovala.
Mám strategii. Vím, co chci. Díky svým bývalým vztahům vím velmi dobře, co
nechci. Vím, že jsem připravená a vím, že mám velkorysé srdce a že mám energii,
kterou toužím sdílet. Mám cihly, ze kterých chci stavět partnerský podnik,
domov, rodinu, kruh přátel, tradice a rituály, poťouchlé momenty, duchovní
napojení, důvěru a v neposlední řadě soukromý erotický chrám.
Moje pudové nitro a mé zjitřené srdce vědí, že muže
potřebujeme. Můj mozek si je vědom té možnosti, že ho nikdy nenajdeme. Přežít
by se to určitě dalo. Ale zatím si to nedokážu a nechci představovat.
Zvláštní je, že mi nejvíc chybí ve chvíli, kdy bych měla mít
úplně jiné starosti. Jako třeba právě dnes. Mám 99 problémů a všechny jsou
aktuálně větší než to, že spím sama. Ale tím spíš mi chybí. Jeho voňavé rameno.
Povídání dlouho do noci. Teplá mužova ruka na mých bedrech. Obraz člověka, pro
kterého chci být tou nejlepší verzí sebe sama. Idea někoho, koho si chci každý
den opět získávat, svádět a milovat. Ten pocit naplnění, který přináší jen
Láska v těch drahocenných chvilkách, kdy kolem Vás všechno utichne.
Nakonec je to ta nejsilnější hnací síla ve vesmíru. Všechno, co dělám, a vše,
co mě činí šťastnou, se schází v jednom vrcholném cíli. A tím je mít
někoho, s kým budu moct všechno sdílet a kdo se mnou tímhle životem projde
s nejlepšími úmysly až do konce.
Můj milovaný, jestli
tam někde jsi… Jsem na tebe připravená a čekám. Slibuji, že budu ta nejlepší žena,
jakou sis mohl přát. Těším se na všechno, co spolu prožijeme. A přijď brzy prosím
brzy, chybíš mi.
Žádné komentáře:
Okomentovat