Nemůžeme mít všechno pod kontrolou.
Je dobré mít některé záležitosti pod kontrolou. To jistě.
Nikdy se mi ale neosvědčilo strachovat se příliš daleko do
budoucnosti. Jednou si povzdychnete, zda budete ještě za deset let single, když
po princi na bílém koni není ani známky a za chvíli už se vidíte jako protivná
stará babka ožraná od koček a sama sebe nenávidíte. Na jednu bezpředmětnou
starůstku se nabalí druhá a už se to s Vámi veze jako lavina.
Proto se učíme kontrolovat svoje myšlení a jedna z vymožeností
dnešního světa je, že máme mnoho zdrojů, které nám pomohou jak na to.
Například v Konci prokrastinace (https://www.konec-prokrastinace.cz/kniha/)
jsou velmi jednoduše vysvětlené techniky, jak si hezky rozdělit své úkoly na
menší části, aby nás tolik neděsily a abychom jim dokázali věnovat tolik
pozornosti, kolik si zasluhují.
K tomu bych chtěla jenom zmínit, že moderovat své
myšlení a z něho vyplývající chování není vhodné jen v pracovních otázkách.
V osobních záležitostech nám ulítává hlava ještě více a oblak zbytečných
starostí se nad naší hlavou zatáhne ještě daleko snáz. Tím spíš, že osobní
záležitosti můžeme ovlivnit ještě méně. Nemůžu přece vědět jistě, že se ještě
někdy zamiluju, že někdo z rodiny neonemocní, že nám na střechu nespadne
strom… Tak jak se budoucnosti nebát?
Přijmout to. To je jediné, co můžeme udělat. Jediné, co opravdu
máme je přítomný okamžik. Budoucnost je bonus. A jestli se zítra ráno probudím,
chci to brát jako dar. A chci si pamatovat, že stejně jako se může neočekávaně
stát spousta špatných věcí, můžou se stát i zázraky.
Aktuálně je trendy říkat, že život začíná za komfortní
zónou. Není to spíš kontrolní zóna? Jsou dny, kdy mám plný diář a v hlavě přesný
plán toho, jak budu stíhat, co budu jíst, na koho se usměju a komu zavolám. A
jindy mi zbyde hodinka času a můj mozek otevře skříňku s názvem Odložené
úkoly a začne na mě chrlit, co všechno bych si mohla naplánovat… A mně se
podaří ho zastavit a říct: „Ne, teď je čas, kdy nechám duši proletět. Půjdu jen
tak za nosem. Ať se může stát cokoli.“ Popravdě, nic závratného se většinou
nestane. I přesto si v těch chvílích připadám jako Alenka v říši divů.
„Mně se může teď cokoli stát! Já nemám plán! Já teď nemusím nic.“, chtěla bych
říkat všem kolemjdoucím. Ale mlčím. Jen se musím usmívat, protože je to prostě někdy hezké. Dovolit si nevědět. Nechat svět plynout. Dát si pár prázdných
minut jako čistý papír, na který může srdce nakreslit, po čem touží.
Nesnažit se mít vše pod kontrolou. Já to asi trochu
přeháním. Jsem asi relativně nezodpovědná a lehkovážná. I tak oceňuji, co mě
tato technika uvolňování mysli naučila. Dokážu se daleko lépe soustředit. A
také daleko lépe rozlišovat, zdali to, co dělám právě teď, je v souladu s mými
představami o životě nebo ne. Ty chvíle klidu a uvolnění z přísného rozvrhu
mi totiž umožnily lépe identifikovat své pocity a oddělovat to, co upřímně
chci, od věcí, které si myslím, že bych měla chtít.
Právě teď prožívám období, kdy řeším hodně záležitostí,
které mě mohou děsit. Nevím, kde budu žít za půl roku, zda na Vinohradech, na
horách nebo za mořem. Nevím, co budu za měsíc dělat za práci. Nevím, kdo se
postará o mou rodinu. Nevím, jestli půjdu ještě studovat nebo ne. Nevím, jestli
si nechám udělat permanentní make up nebo ne. Nevím, jak budu trávit Silvestra.
Vím, že všechny tyhle otázky budu muset zodpovědět. Vím, že budu muset udělat
spoustu věcí pro to, aby pro mě vše dopadlo co nejlépe. A vím, že v tom všem je
hodně faktorů, které nemůžu ovlivnit. Takže si přeju jen dobře se na to vyspat.
A vím, že až bude moje srdce připravené se rozhodnout, dám mu prostor.
Žádné komentáře:
Okomentovat