Sebeláska

Ech. „Miluj sám sebe. Miluj svůj život. Přijmi sám sebe. Nemůžeš očekávat, že tě někdo bude milovat a přijímat, když nemiluješ a nepřijímáš sama sebe.“

Z těch cliché se mi zvedá žaludek.

A do nedávna se mi dělalo nevolno i z představy, že bych měla milovat tu ve všech směrech nedokonalou holku v zrcadle.

Co je to za nesmysl?

Objektivně přece vím, že nejsem nepopiratelně krásná, inteligentní nebo talentovaná…

Tak kdo by mě miloval?

Když si vybíráme partnera, tak taky neřekneme, že chceme někoho průměrně vysokého, kdo má všechny zuby… řekneme, že chceme někoho *výjimečného*.  A to já přece nejsem. Nebo…?

Nakouslo mě to až tehdy, kdy jsem spadla po hlavě do lásky ke zcela nedokonalému člověku, který měl navíc mnoho do očí bijících chyb. Například kouřil jako fabrika a pak hrozně chrchlal.

Ale já jsem ho milovala tak hluboce, že jsem pochopila všechna ta cliché. I ta o tom, jak z nás každá naše nedokonalost dělá toho, kým jsme. Láska mě zaslepila a naplnila po okraj. Tehdy jsem pochopila dokonalost, která se v lásce skrývá a došlo mi, že láska je ve skutečnosti nástroj k vytváření tolerance.

A pak došlo na onen „aha“ moment. Musí to přece fungovat i obráceně. Když miluju někoho, koho ani není možné si idealizovat, protože ho prostě miluju… Může takhle někdo milovat mě.

Když mi ten pan kuřák rozdrtil srdce na tisíc kousků, rozhodla jsem se po čase, že tu Lásku, která ze mě stříkala jako fontána šampaňského s perlami, zpěvem sirén a duhami, obrátím proti sobě.

A nechtělo se mi do toho. Strávila jsem do té doby dlouhé roky tím, že jsem se proklínala a vypichovala všechny své nedostatky, srovnávala se s ostatními s pocitem, že jsem se narodila pod špatnou hvězdou a sudičky mi nenadělily nic, kvůli čemu by mělo cenu píchat se o trn.

Překonala jsem tu nechuť k sebelásce proto, že se mi to zdálo nesmírně praktické.

Když už to vypadá, že se té holky v zrcadle nezbavím, mohla bych se ji naučit alespoň tolerovat. 

Mohlo by být přece jenom příjemnější trávit každý den s někým, kdo je alespoň trochu přijatelný.

Začala jsem s vděčností. Děkovala jsem každý den za svoje tělo a za schopnosti, které mám. Bylo to den ode dne snažší.

Začala jsem se také odměňovat jen za to, že jsem. Stejně jako bych to dělala pro jinou milovanou osobu. Nějaký čas jsem si kupovala každé pondělí do kanceláře květiny. Občas jsem bojovala s tím, že si to zrovna nezasloužím. Ale Lásku a dary si nejde vždy zasloužit, stejně jako si často nezasloužíme bolest a příkoří, které nás potká.

A jak jsme na tom dnes? Některé postoje se mi otočily o 180 stupňů. Zejména přijetí mého těla je úplně jinde, než bývalo. Dříve mi připadalo, že moje tělo je ošklivá porouchaná maska, která mě omezuje ve všem. Dnes je mé tělo mým útulným domovem, zdrojem aktivity, lásky a tvorby. Mohla bych ještě dlouho pokračovat, ale musím se jít věnovat ještě trošce sebelásky. ;)

P.S.: Tenhle post patří k 18. 10. 2018, protože jsem nešla vůbec spát a malovala jsem celou noc.