Nechci mít klidný život.
Nechci žít bez stresu, stejně jako nechci žít bez vzrušení.
Nechci hledat rytmus, nechci žít ve stereotypu, nechci žít
každý den jako ten předcházející.
Neumím milovat na povel. A když se nutím do úsměvu, bolí mě
tváře jako po dvou hodinách francouzské konverzace.
Netoužím po tom chodit domů, sedět v pohodlném křesle a
nechci být v klidu.
Mám vášeň, která zurčí jako potok a ze všeho nejvíc mě děsí
stojatá voda, kterou mnoho životů připomíná.
O budoucnosti se dá s jistotou říct málo, ale já řeknu
tohle: Nikdy nebudu bez stresu, bez starostí, bez strachu, bez výzev, bez
problémů a nikdy nebudu stát na místě a nikdy nepřestanu toužit po změně.
Je velkou úlevou si tohle přiznat. Tolik let jsem si
myslela, že každý musí mít svůj klid… A já jsem jen tak příšerně chaotická a
neschopná si ten svůj rytmus najít. Teď už ale odmítám ztrácet čas tím, abych
si dávala cíle, které mi nejsou vlastní, a pak v nich znovu a znovu selhávala,
protože moje motivace nepřichází zevnitř.
Nechápejte mě špatně. Nechci se vymanit ze života, z práce,
ze vztahů s lidmi, které jsou „normální“. Ale nebudu se snažit chodit v noci
spát a přes den být vzhůru, protože já to tak prostě nemám. Nebudu pracovat
od pondělí do pátku a o víkendu relaxovat.
Moje práce je můj život a můj život je moje práce.
Nucené dovolené, implikovaná relaxace, doporučené volno… A na druhé straně normální pracovní doba,
přiměřené výkony, flákání se, prokrastinace… Tyhle pojmy mi ni neříkají.
Myslím, že si je společnost vytvořila a drží ze setrvačnosti. Možná to tak
většině lidí vyhovuje. Ale já nejsem většina.
Baví mě milovat Muže, svoji rodinu a přátele, ale nechtějte
mi dělat z Lásky okovy. Nebudu Ti každý den volat a ptát se, co jsi měl k obědu;
a přesto Tě miluji. A miluji Tě hodně. A nemusím mít harmonogram, program nebo
pětiletku, abych si na to vzpomněla a dala Ti to najevo.
Můj nepředvídatelný rytmus vychází z mé nezřízené
motivace, z hovorů k sobě a k Bohu, kterému říkám Vesmír. Moje
klidné místo není vázané na prostor a čas. Nemusím žít v souboru každodenních
rituálů, abych byla schopná ho najít.
Když jsme dospívali, mohli jsme si naplánovat svoje životní
cíle. Někdo nám namluvil, že do třiceti musíme někým a něčím být, něčeho
dosáhnout… A do nás se vloudil strach, že to nestihneme, nebo že to něco, co
jsme si vybrali, nebude dost dobré… A tak jsme se snažili být co nejlepší v tom
něčem a občas taky ve všem… Ale nakonec bylo všechno jinak.
Ten, kdo měl být naše životní láska, se nakonec ztratil v čase.
Vysněná práce nás nebavila. V prestižní firmě nám neplatili tak, aby bylo
o co stát… Vysoká nám nepomohla získat respekt u lidí. Všechno je jinak. A
všechno bude jinak.
I já mám velké sny a plány. Jsou to však jenom vodítka.
Abych zítra věděla, jaké činnosti se chopit, kdybych měla pět minut času nazbyt.
Vrátila jsem se k ní. K té holce ze zrcadla.
Cestovala jsem v čase a přistihla jsem ji pětiletou, jak si češe světlé rovné
vlásky a cítí se jako malá hvězda právě spadlá z nebe. Ona to měla v hlavě
daleko lépe srovnané. A prostě žila každý den, jak nejlíp uměla. A věděla, že
všechno nějak dopadne a že nemá cenu se obávat o něco, co možná ani nepřijde.
Promluvila jsem k ní tak, aby se mě nelekla. „Slibuji ti, že ti už nikdy
nenechám nasadit sociální pouta. Slibuji ti, že budeš žít autentický život.
Slibuji ti, že tě dám na první místo a budu za tvou svobodu bojovat až do
smrti.“ A tehdy jsem si vzpomněla ten pocit, když je život jen motýl, který
kolem Vás proletí, na chvilku si Vám sedne na hřbet ruky, na zlomek vteřiny Vás
ohromí tolik, že Vám vhrne do očí slzy a mezi žebra teplo. A pak zase odletí. A
vy víte, že při vší své pomíjivosti nemohl být dokonalejší než v tu chvíli.
Přeji si žít každý den, jako by byl ten poslední. Chci víc naslouchat svému nitru a svému tělu. Chci něco budovat, ale nechci se bát
odejít, když v tom moje srdce už nebude. Možná moje tělo zůstane dlouho na
jednom místě. Ale moje mysl musí být co nejsvobodnější. Už jsem se přesvědčila
o tom, že žádná situace není bezvýchodná. A nebudu se bát.
STRES je jen vzpříčená obava, že děláme něco špatně… Čím víc
se dostávám do stresových situací, tím klidnější jsem. A nejen proto, že si zvykám.
Vědomě vítám pana Stresa, který přichází ve chvílích, kdy ho nečekám a kdy je
něco těžší, než jsme předpokládali, nese s sebou kávu a krekry a někdy
taky velký vykřičník a transparent: NEZTRÁCÍŠ PRÁVĚ TEĎ ČAS NĚČÍM, NA ČEM TI VE
SKUTEČNOSTI NEZÁLEŽÍ? S panem stresem jsme prošli šestnáctihodinovým
pracovním dnem a pak jsme si plácli po dobře odvedeném výkonu. Stres je jako
oheň, dobrý sluha, špatný pán.
Chceš taky Stresa za kámoše? https://www.youtube.com/watch?v=RcGyVTAoXEU Doktorka Kelly McGonigal, která podezřele splývá s červeným Tedx kobercem, Ti vysvětlí, jak to funguje.
„Vy ten život nežijete, vy ho jenom krájíte.“, říkala maminka
jedné z hlavních postav filmu Samotáři.
Nechci krájet den po dni. Chci prožívat… A může to znamenat
třeba to, že si půjdu v pátek večer číst do knihovny sci-fi místo večírku…
Může to vypadat tak, že o víkendu pojedu sama se Sapphire na výlet do hor. Může
to vypadat tak, že se přihlásím do kroužku modelářů nebo se začnu na internetu
bavit s náctiletými transsexuály. Fascinující lidi.
Jak bys žil ty, kdyby na nikom jiném nezáleželo?
Kdo bys byl, kdyby ti nikdo neřekl, čím bys být měl?
Kdo jsi teď a kým ses tu narodil?
Na tyhle otázky se chci ptát sama sebe každý den. Chci dál a
dál bourat stěny toho bludiště, co jsem kolem sebe nechala nastavět z představ
druhých.
Ty nejkrásnější věci, co se mi kdy staly, přišly bez
očekávání a nedaly se naplánovat. Rozhodnutí, která jsem udělala spontánně, mě
vždy dovedla do míst, která jsem zkrátka potřebovala poznat. Chci to tak dál a
chci to víc… „Vesmíre, čaruj. Já se ti dávám. Dávám ti celou sebe, svoje
představy a sny, svoje plány a iluze… Ty, tajemná bytosti, mě znáš líp než já
sama a dovedeš mě tam, kde se můj potenciál naplní. Chci být překvapená, chci
mít husí kůži, chci to všechno, i bolest a strach. Všechno to přijímám. Jen o
jediné tě žádám. JEN AŤ NEMUSÍM ŽÍT TAK, ABYCH KAŽDÝ DEN CÍTILA, JAK UMÍRÁM.“
Žádné komentáře:
Okomentovat