Moje parťačka Saphire mě skoro
denně vytáhne na kopec za domem.
Od chvíle, kdy řeknu, že jdeme
ven, si většinou stihnu uvařit kávu i čaj, převléknout se, půl hodiny si ďoubat
obličej v zrcadle, uklidit nádobí, psát si s kámoškou Evi na
messengeru a smát se tomu, jít třikrát na záchod a pětkrát si mýt ruce, napsat
si „to do list“ na později, zpívat karaoke a když si začnu hledat něco na sebe,
Saphire už skáče metr a půl do vzduchu, aby na sebe upozornila.
Pak vyjdeme ven a ona pořád hopká
a směje se na mě. Jakmile vyjdeme z domu, říkám si, jaká je škoda, že
nemám více času chodit ven. Prostě jsem na přesdržku, ale Saphire je tolerantní
a ví o tom své, takže se vesele tetelí po ulici, jakoby tu nešla už tisíckrát,
ale byl to nějaký fantastický svět plný překvapení.
Dnes jsme vyrazily pozdě a už od
odpoledne bylo zataženo, což mě štvalo, protože to znamenalo minimum denního
světla na moje večerní malování. Míček na házení ztratím hned u hřbitova, když
ho mrsknu přímo do hustého rododendronu místo na chodník. Musím proto
v parku potupně hledat na aportování klacky v pořadí akát
s trny, lámající se bez černý a velká lipová kláda, kterou se bojím hodit,
abych Saphire nezabila. Potkáváme několik sympatických mužů, na které bych se
ráda podívala blíže, ale v tomhle mě blokuje Saphire, která není zvědavá
na jejich psy, kteří se jí snaží vzít klacek.
Saphire aportuje jako šílená a
když se dostaneme na vrcholek kopce, už se šourá a pod stromem si dělá klackem
dentální hygienu nebo si drbe záda o suchou trávu. Pak přijde to místo, kde jí
vždycky musím v duchu poděkovat, že mě bere ven. Z ocelové oblohy se
vynoří pestrobarevné plátno červánků, pulsující barvy prosáknou koruny stromů a
panorama s osvíceným hradem, památníkem a velkou věží mě silnou vlnou
nádhery strhne na pařez, kde musím sedět, dokud neudělám ten rituál.
Je to magické místo, kde se mi
daří opouštět všechno, co má zůstat v minulosti. Kde se mi daří se
nadýchnout hluboko do plic a pocítit na pár vteřin lehkost. Tady mi pan Vesmír
dává pár facek svými slovy: „Jak si můžeš myslet, že jsi nešťastná, když žiješ
tady? Proč se lituješ, když jsi dost zdravá na to, abys sem došla? Copak
nevidíš, že jsi jeden z nejsvobodnějších a nejprivilegovanějších lidí na
planetě? Podívej se, co všechno máš. Podívej se na sebe, kolik pokladů jsem ti
dal. Prožij tenhle čas. Je tvůj.“ Odcházím uvolněná a cítím se silnější,
neohrožená. Chci si uchovat chvilku osvícení co nejdéle. Posvátný kopeček se do
mě vryl už před lety a nemůžu sem přestat chodit. A to už se tady stalo tolik skvělých i
hrozných událostí, na které se snažím nemyslet…
Žádné komentáře:
Okomentovat