Kariéra nebo životní cesta

Tématem dnešního dne je zásadní otázka: Jít či nejít?

Po roce opět zvažuji změnu práce a přemýšlím, jak jsem se na tomhle místě ocitla.

Když jsem byla dítětem a středoškolačkou, měla jsem celkem jasnou představu, kdo jsem a co bych měla v životě dělat. Věděla jsem, že moje přednosti jsou v mojí kreativitě a vytrvalosti. Věděla jsem, že jsem celkem chytrá, protože se dokážu naučit i fyziku a chemii, když se snažím. Věděla jsem, že umím mluvit před lidmi a dobře formulovat myšlenky v textech. Věděla jsem, že potřebuji mít kolem sebe lidi alespoň na hodinu denně, jinak trochu ztrácím energii a kontakt s realitou.

Po maturitě byl svět jako duhová ústřice. Věděla jsem, že mám všechny možnosti a že se může stát cokoli.

A to byl možná právě ten problém. Příliš mnoho možností a málo moudrosti, která by mi pomohla alespoň občas si dobře vybrat.

Za chvíli to bude deset let, co jedu na té horské dráze, během které jsem zkoušela vystudovat vysokou školu, pracovat jako au pair v zahraničí, poletovat jako freelancer mezi galeriemi a malováním na zakázku, pracovat ve školce a nakonec dodržovat standarty v korporátu, kde jsem našla svůj přístav, který se nakonec změnil ve vězení, ze kterého se mi před rokem podařilo utéct.

S odstupem dokážu identifikovat pár tisíc z miliónů chyb, které jsem udělala.

Ta hlavní věc je, že jsem ztratila svoji vizi.  Že jsem nevěřila v sebe a svoje sny. Že jsem se často i styděla říct, co skutečně chci. Že jsem se nechala přesvědčit, že musím být někým a něčím.  Že jsem uvěřila, že někteří lidé jsou prostě hodnotnější než jiní na základě toho, jaké mají vzdělání a zaměstnání. Že jsem nedokázala sama sebe milovat natolik, abych bez trofejí v podobě titulů nebo důležitě znějících pracovních pozic přiznala, že i já si zasloužím žít život, jaký si zvolím.

„Nesmíš lpět na věcech jen proto, že sis jednou myslela, že je chceš. Nesmíš lpět na věcech z hrdosti. Nesmíš lpět na věcech ze strachu. Nesmíš lpět na věcech kvůli ostatním.“

To se snadno řekne, ale těžce udělá. Ve vlastní mysli těžko oddělíme svoje vlastní touhy a ambice od toho, co nám nakukala společnost nebo naši blízcí.

Co chci já? Kdybych mohla cokoli a na nikom jiném by nezáleželo, co bych chtěla?

Tyhle otázky jsou těžší, než se zdají.

Já jsem se ale přesvědčila, že práce, do které nedáváte srdce a nadšení, vás vyčerpá víc, než maratónský běh. Když děláte něco, co pro vás nic neznamená, připraví vás to o víc než jen o čas a energii. A zkuste si běhat každý den maraton. Ztrácíte tam svou duši, kousek po kousku až do stavu otupělosti, ve kterém už se nepoznáváte. A proto je dobré se včas zastavit a pořádně si posvítit do svého nitra. A vidět, jaká je naše vnitřní motivace. Protože jedině motivace, která přichází zevnitř, nás dovede tam, kam potřebujeme.

„Jak bys žila, kdybys věděla, že ti zbývá jen rok života?“

Takže teď jsem opět svobodná. Osoba samostatně nevýdělečně činná. Poslední rok, kdy jsem se snažila vybudovat si kariéru jako obchodnice s osudy, manažerka kulového blesku a designerka životního stylu, by se dal považovat za selhání. Selhání v tom, že po roce snažení, dělání kotrmelců a piruet mám méně peněz než před rokem, kdy jsem roboticky ťukala do počítače v korporátu. Kdybyste se ale podívali dovnitř mojí hlavy, museli byste se usmát. Kde byla vyprahlá pláň, začaly se objevovat květy a výhonky.

Osvobodila jsem se.

A vím, že se svobody jen tak nevzdám.

Prošla jsem si náročnou školou sebelásky a vyplatilo se mi to.

Uvědomila jsem si, že moje povolání není moje identita. Já jsem já, ať budu dělat cokoli.

A konečně… Můj jediný šéf a jediný člověk, kterému se skutečně musím zodpovídat, jsem já sama.

Ještě nevím, jaký bude můj další krok.

Ale rozhodně vím, co chci. A vím, kdo jsem. A vím, že se nikdy nevzdám, i když přijdou výzvy, jaké chtějí. Moje vize je teď jako betlémská hvězda, ze které nespustím oči a půjdu za ní přes moře a kamení, tak dlouho, dokud nebudu úplně svobodná.