LIMITLESS

Dnes jsem se měla krásně, že to snad ani nejde popsat.

Možná je to tím, že 17. listopad je magické datum, kdy se věci lámou.

Pro mě se možná tak docela nezlomily, nebo možná ano. To ukáže teprve čas, stejně jako když byla před 29 lety u nás revoluce a stovky lidí s názorem prožívali v ulicích krásného města silné a bolestivé chvíle. Vsadím se, že když se pak 18. 11. probudili, vlastně nevěděli, co se bude dít dál a dost možná měli více otázek než odpovědí.

Během revoluce 29 let zpátky jsem v břiše svojí mamky prožívala svoje vlastní dramata. Politika mi tehdy asi byla trochu jedno, měla jsem už jen 3 měsíce na přípravu svého zrození a práce nad hlavu. V takových situacích je člověk z občanské uvědomělosti uvolněn. Ale stejně se mi tehdy určitě něco stalo a já se na to celý život snažím rozpomenout.

S velkými změnami, ať už v celé společnosti, nebo v jednom lidském životě, je to asi jako po porodu. Musím se zeptat kamarádek, které už děti mají, zda je tahle metafora správná. Ale já si představuji, že se jednoho dne probudím a bolesti mi připomenou, že jsem včera někoho porodila. Ale vlastně to svoje dítě ještě nebudu znát a budu celá napjatá a dychtivá dozvědět se, co bude dál.

Mám ráda tyhle dny, kdy ze všech stran cítím, že se ve vzduchu něco pohnulo, vidím to na lidech kolem sebe, snad i to krásné město, které si toho tolik pamatuje, má na tváři zvláštní výraz očekávání.

 „Téma je neustálá změna.“, řekl mi dnes Tobiáš, když jsem si mu postěžovala, že jsem zatím nenašla velké životní téma, o kterém bych mohla psát. Zní to sice dobře a určitě by byl zábavný román o někom, kdo žije pro změny, třeba něco jako Chyť mě, když to dokážeš od Franka W. Abagnalea a Stana Reddinga. Pro sebe ale tuším a doufám v o trochu jiný námět. Vesmír mi našeptává, že ve správnou chvíli ho poznám. Jednou přijde moment, kdy budu vidět, že jsem na správné stezce a vím, že budu schopná se jí držet s lehkostí a bez pocitu bezvýchodnosti. Vídám tu stezku ve svých snech, bývá prosluněná a provoněná Láskou, která chutná jako mana z nebe a se kterou není žádná hora moc vysoká.

Potřebuji najít něco, co budu milovat tolik, že za tím neoblomně půjdu až do smrti. Není vyloučeno, že jsem to své téma už poznala, jenom mi chybí trocha moudrosti, aby mi došlo, že „je to ono“.

Tobiáš má celkově spoustu nápadů a říká věci, které mě nutí se zamyslet, což je mi nesmírně příjemné. A taky se mnou dnes jako dokonalý gentleman došel až na Hrad a prošel se mnou renesanční palác. Vesmír nám na cestu posvítil duhovou září a chladný vzduch mi pochodoval skrz plíce až do konečků prstů na rukou i nohou, takže jsem cestou omládla asi o dvě hodiny.

Dobíjí mě procházet staré ulice krásného města, procházet jeho knihovny, chrámy a katakomby. Učí mě moudrosti, kterou nikdo mladý nemůže vlastnit, a svou nádherou mi připomíná, že většina mých strastí jsou jenom maličkosti.

Dívám se teď na Limitless, seriál navazující na film s Bradley Cooperem (https://www.csfd.cz/film/276351-vsemocny/prehled/) a přemýšlela jsem, na co bych použila drogu, která umožní využití 100% kapacity mozku. K mému překvapení nemám nápad. Posledních pár týdnů jsem byla jako ve víru tornáda. Všechno se kolem mě jen míhalo a celou mysl mi zatemnila starost o to, jak tohle období překonám. Vyšší cíle, jako naučit se programovat a vydělávat milióny, být architektkou a mluvit pěti jazyky, mi teď nepřipadají důležité.

Ještě pořád nevím, jaké je správné řešení všech největších problémů, co mám. Ale díky dnešku vím, jaké řešení pro sebe chci. Chci téma. Chci se něčemu odevzdat. Chci pro něco vzplanout a zahořet. Chci něco milovat. Chci každý příští den udělat alespoň mikroskopický krok k tomu, abych naplnila své Téma, na které neumím položit prst. Ale vím, že už jsem ho viděla. Třeba jsem ho viděla před 29 lety, když jsem v prenatálním stádiu prožívala revoluci, a je to ta věc, na kterou se celý život snažím vzpomenout. Třeba kolem toho tématu chodím každý den, jen ho z nějakého důvodu nepoznávám. Třeba se mi zjeví ve snu nebo o něj zakopnu zítra ráno. Těším se a děkuji Vesmíru za ty vibrace, kterými mi naznačuje, že moje Téma je blízko a že jsem připravená na vše, čím mě má provést.

Navzdory básník zpívá

Jak poznáte, že jste na dně?

Já podle toho, že si nedokážu zpívat. Když jsem spokojená, stále si broukám. A donutit se zpívat dokážu skoro vždycky. A když to nejde, je to hodně hodně zlé.

Posledních pár dnů jsem strávila v transu a otupělosti. Mám několik zásadních problémů, na které neznám řešení. Ale musím nějak fungovat, musím něco dělat, chodit do práce, venčit Sapphire, mluvit se svou rodinou. Tuším, že celodenním ležením v posteli bych nic nevyřešila. Párkrát za den jsem se však přistihla, jak zírám nikam a v hlavě mám prázdno. Takhle můj mozek reaguje na strach z neznáma a výčitky svědomí. Vypne se. Zamlží se. Pak přijde ta kostka ledu v žaludku. A když to tak pár dní nechám, začne se mi dělat zle. Lepkavá zelená apatie mě umí obalit jako chaluha. Vím, že ji nesmím nechat. A tak se zhluboka nadechnu a udělám ten první krok do tmy brňavou přesezenou nohou.

Většina lidí si projde v životě několika krizemi. Způsoby, jak se s krizí vyrovnat, jsou rozličné.

„Co lze považovat za lekci, nelze považovat za selhání.“ Je to ale tak úplně pravda?

Líbí se mi, že čím starší jsem, tím méně věcí mi připadá důležitých. Zato ty velmi důležité záležitosti prožívám opravdu intenzivně. Další skvělá věc je, že s přibývajícími zkušenostmi se dokážu rychleji a rychleji oklepat, když něco nevyjde. Umět přeskupit negativní energii a přetvořit ji v sílu jít dál, je umění. A ačkoli věřím v sílu pozitivního myšlení, věřím také v to, že frustrace má své místo a že je důležitou hnací silou k větší životní spokojenosti.

Pokud ti na něčem záleží, vždycky máš co ztratit.

Ale to nejcennější, co můžeš ztratit, jsi ty sám. Když můžeš zklamat šéfa, dostat v práci varování nebo důtku, výhružky vyhazovu nebo jiných postihů… A na druhé straně stojí tvůj charakter, co si vybereš?

Selhání je stejně jako všechno ostatní v životě relativní. Přiznejme si, že pokud o něco opravdu jde, tak pro tebe selhání nepřipadá v úvahu. Spíše než to, zdali se nám něco podaří či ne, se můžeme zamyslet nad tím, kolik jsme ochotni za úspěch v dané oblasti obětovat.

Často jsou to ta nejdůležitější rozhodnutí v životě, která děláme zcela nevědomě.

Jsem ochotná obětovat mateřství a rodinný život tomu, abych žila jako umělkyně?

Co je důležitější? Peníze nebo svoboda? Komu prodám svůj čas? A jak dlouho ho budu ještě marnit?

Jsem ochotná pracovat 7 dní v týdnu ve dne i v noci, pokud to znamená, že se zbavím finančních problémů? Jak dlouho jsem ochotná to vydržet?

Jsem ochotná snášet bolest nejistoty a příkoří ve vztahu s někým, koho miluji?

Je vůbec něco, za co bych obětovala úplně všechno?

Nad takovými věcmi je lepší se včas zamyslet. Je potřeba znát svoje limity. Je třeba dělat rozhodnutí. Někdy nejde ani tolik o správnost rozhodnutí, jako o to, že ho uděláš… A rozhodnutí si pak připíchnout na nástěnku, třeba jen svou mentální nástěnku… Bez vědomého rozhodnutí dokážeme jen těžko něco, co není snadné. A ty nejlepší věci bývají ty náročnější.

A přestože jsem poslední člověk, co by měl dávat někomu rady, chci tady shrnout, co věřím, že funguje:

Buď vděčný. Štěstí nikdy nepřijde k těm, kteří si neváží toho, co mají. Vděčnost je nástroj, který ti pomůže získat základ pro všechna správná rozhodnutí. Vždy najdi důvod, proč Vesmíru děkovat. A nikdy nezapomeň poděkovat za sebe. Ty sám se svou svobodou jsi to nejvzácnější, co máš.

Ber život den po dni. Nejde mít každý den před spaním vyřešené všechny otázky ohledně zítřka, zbytku týdne nebo příštích pár let. Poslechni Elzu. Let it go. Někdy je dobře, že nevíme, co příští dny přinesou. Osud nás někdy může nádherně překvapit.

Akceptuj přítomnost takovou, jaká je. To hodně souvisí se zmíněnou vděčností. Ale i pouhé přijetí současné situace takové, jaká je, s pozitivy i negativy, může být dobrým odrazovým můstkem.

Buď kreativní. NEMŮŽEŠ UDĚLAT STOKRÁT STEJNOU VĚC A OČEKÁVAT POKAŽDÉ JINÝ VÝSLEDEK. Nemůžeš opakovat stokrát stejnou chybu a očekávat, že po sté už to nebude chyba. Pokud jsi jako já v nepříjemné situaci, asi jsi v minulosti dělal, co jsi neměl, nebo jsi nedělal, co jsi měl. Je čas vypnout autopilota a hledat jiné způsoby.

Reflektuj svoje pocity. Jednou za čas si udělej audit vlastního svědomí. Nezapomínej na to, co sis přál, když jsi byl malý. Nenech se svázat něčím, co ti nesedí. Možná sis myslel, že studovat medicínu bude skvělé a bude tě to bavit. Nezáleží na tom, že jsi na to makal celou střední. Nezáleží na tom, že přijímačky byly opravdu těžké. Nezáleží na tom, že už máš pár let za sebou. Nezáleží na tom, že babička by byla zklamaná, kdybys nebyl doktor. Pokud tahle kariéra není něco, co upřímně chceš, a pokud máš jiný nápad, jak prožít svůj život na maximum, jdi do toho. Je to jen na tobě. A máš největší šanci uspět právě v tom, pro co jsi nadšený. (Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. – Matouš, 6,19 – 21)

Nezapomínej investovat do těch, které máš rád. Tví blízcí ti pomohou připomenout, co je pro tebe skutečně důležité. Jsou také nejlepší v nastavování zrcadla, když zrovna nevíš, čí jsi.

To, co máš, jsi ztratil. To, co jsi dal, zůstane tvé navždy. Dávání. Nejen proto, že ti pomůže hodit perspektivu na to, co sám máš a potřebuješ. Hlavně proto, že nezištná pomoc druhým nám pomáhá obnažovat naši duši a nechat ji zazářit. Možná bychom tolik nebojovali s hledáním motivace a smyslu, kdybychom se zaměřovali na pomoc těm, kdo ji potřebují více než my.

A nakonec, pravidlo číslo jedna: „Nikdy se nevzdávej.“. I když právě teď nevidíš žádný způsob, jak vyřešit své aktuální trápení, ten způsob většinou existuje. Ať je jakkoli nepravděpodobný. I kdyby to měl být zázrak z nebe. Jediný cíl, který je ztracen, je ten, kterého jsme se vzdali.

1. Láskopadu Užmineníosmnáct

Chce se mi psát o lásce. Ale ne o lásce obecně, ale o Lásce. O té „nemůžu bez tebe žít, jsi moje druhá polovina a chci tě“ Lásce. O něčem, co vyvolá úsměv na tváři, celý svět provoní a všechno přebarví.

Nevím, jestli si to vůbec ještě pamatuju. Možná už jsem zapomněla, jak se to dělá. Možná žádné poznání Lásky neexistuje. Jsou jen jednotlivé momenty, které netrvají dlouho. Všechno se stále mění a nelze ve vztazích hledat dokonalost, protože dva lidé nejsou nikdy skutečně jedním. Pokud chceme milovat, musíme vždycky riskovat nepohodlí a stres. Co ale riskujeme, když se Lásce vyhýbáme?

O tom bych mohla dlouho vyprávět.

Jsem sama.

Já vím. Řeknou mi, ať nefňukám. Řeknou mi, že doopravdy sama nejsem, mám přece přátele a rodinu. Připomenou mi, jak často si chválím single život, a že vlastně odmítám si někoho najít. Tak co bych chtěla.

Nestěžuji si. Ale je to tak. V mém srdci je díra ve tvaru muže. Chci ho získat. Ale nevím jak a nevím kdy.

Mám strach si říct o Lásku. Mám strach, když se rozhlédnu kolem sebe a vidím tolik krásných lidí a bojím se pomyslet, že On je někde mezi nimi a já ho z nějakého důvodu nevidím. Bojím se, že ho nebavilo na mě čekat a už má jinou ženu a je s ní šťastný. Bojím se, že se před někým otevřu a on zase nebude stát o to být můj partner. Bojím se toho, že budu naopak moc uzavřená a tím odeženu toho, s kým mám být. Bojím se toho, že se mu nebudu zdát dost krásná, takže se ani nebude snažit poznat mou duši. Bojím se, že se zase spletu a budu obdivovat a uctívat někoho, kdo mě jen zneužije.

A přitom se nechci bát a chci, aby se hlavně nebál on a ulovil mě. A přeji si, aby to bylo brzy.

Někde v tom musí být háček. Jednou v životě jsem si už byla jistá. Jednou v životě jsem věděla, že k někomu patřím. Jednou v životě jsem asi na vteřinu měla přesně ten vztah, který jsem chtěla. Jednou v životě jsem věděla, že všechna ta Láska a touha je vzájemná. Věděla jsem, že můj partner chce mě a nikoho jiného a že mě upřímně miluje. Moc mu děkuji, že jsem to mohla poznat. Jeho Láska mi změnila život a dokázala mi, že jsem milovatelná. Láska existuje a je ještě hrozivější, než se vypráví.

To vše je ale dávná minulost. A já nemám tušení, jak takový magnetismus, telepatii, magii replikovat.

Stále dumám o tom, zdali má cenu o tom dumat. 

Je Láska skutečně něčím, co nemůžeme ovlivnit?

Nebo je to něco, čemu musíme jít naproti a vybojovat si to?

A existuje nějaká magická formule na to, aby se dva lidé opačného pohlaví, tak nesourodé entity, zamilovali ve stejný čas a k tomu do sebe navzájem?

A je prvotní zamilování opravdu nezbytné pro vznik vztahu a dlouhodobý hluboký prožitek Lásky?

Proč to čekání tak hrozně bolí a proč to trvá tak dlouho?

Výborná terapeutka Meg Jay mi v tomhle tématu dost pomohla slovy:  „Nejlepší čas, kdy můžete pracovat na Vašem manželství je před tím, než do něj vstoupíte.“. Během toho času, kdy jsem sama, jsem na svém hypotetickém manželství velmi zapracovala. Mám strategii. Vím, co chci. Díky svým bývalým vztahům vím velmi dobře, co nechci. Vím, že jsem připravená a vím, že mám velkorysé srdce a že mám energii, kterou toužím sdílet. Mám cihly, ze kterých chci stavět partnerský podnik, domov, rodinu, kruh přátel, tradice a rituály, poťouchlé momenty, duchovní napojení, důvěru a v neposlední řadě soukromý erotický chrám.

Moje pudové nitro a mé zjitřené srdce vědí, že muže potřebujeme. Můj mozek si je vědom té možnosti, že ho nikdy nenajdeme. Přežít by se to určitě dalo. Ale zatím si to nedokážu a nechci představovat.

Zvláštní je, že mi nejvíc chybí ve chvíli, kdy bych měla mít úplně jiné starosti. Jako třeba právě dnes. Mám 99 problémů a všechny jsou aktuálně větší než to, že spím sama. Ale tím spíš mi chybí. Jeho voňavé rameno. Povídání dlouho do noci. Teplá mužova ruka na mých bedrech. Obraz člověka, pro kterého chci být tou nejlepší verzí sebe sama. Idea někoho, koho si chci každý den opět získávat, svádět a milovat. Ten pocit naplnění, který přináší jen Láska v těch drahocenných chvilkách, kdy kolem Vás všechno utichne. Nakonec je to ta nejsilnější hnací síla ve vesmíru. Všechno, co dělám, a vše, co mě činí šťastnou, se schází v jednom vrcholném cíli. A tím je mít někoho, s kým budu moct všechno sdílet a kdo se mnou tímhle životem projde s nejlepšími úmysly až do konce.

Můj milovaný, jestli tam někde jsi… Jsem na tebe připravená a čekám. Slibuji, že budu ta nejlepší žena, jakou sis mohl přát. Těším se na všechno, co spolu prožijeme. A přijď brzy prosím brzy, chybíš mi.

DO NEZNÁMA

Nemůžeme mít všechno pod kontrolou.

Je dobré mít některé záležitosti pod kontrolou. To jistě.

Nikdy se mi ale neosvědčilo strachovat se příliš daleko do budoucnosti. Jednou si povzdychnete, zda budete ještě za deset let single, když po princi na bílém koni není ani známky a za chvíli už se vidíte jako protivná stará babka ožraná od koček a sama sebe nenávidíte. Na jednu bezpředmětnou starůstku se nabalí druhá a už se to s Vámi veze jako lavina.

Proto se učíme kontrolovat svoje myšlení a jedna z vymožeností dnešního světa je, že máme mnoho zdrojů, které nám pomohou jak na to. Například v Konci prokrastinace (https://www.konec-prokrastinace.cz/kniha/) jsou velmi jednoduše vysvětlené techniky, jak si hezky rozdělit své úkoly na menší části, aby nás tolik neděsily a abychom jim dokázali věnovat tolik pozornosti, kolik si zasluhují.

K tomu bych chtěla jenom zmínit, že moderovat své myšlení a z něho vyplývající chování není vhodné jen v pracovních otázkách. V osobních záležitostech nám ulítává hlava ještě více a oblak zbytečných starostí se nad naší hlavou zatáhne ještě daleko snáz. Tím spíš, že osobní záležitosti můžeme ovlivnit ještě méně. Nemůžu přece vědět jistě, že se ještě někdy zamiluju, že někdo z rodiny neonemocní, že nám na střechu nespadne strom… Tak jak se budoucnosti nebát?

Přijmout to. To je jediné, co můžeme udělat. Jediné, co opravdu máme je přítomný okamžik. Budoucnost je bonus. A jestli se zítra ráno probudím, chci to brát jako dar. A chci si pamatovat, že stejně jako se může neočekávaně stát spousta špatných věcí, můžou se stát i zázraky.

Aktuálně je trendy říkat, že život začíná za komfortní zónou. Není to spíš kontrolní zóna? Jsou dny, kdy mám plný diář a v hlavě přesný plán toho, jak budu stíhat, co budu jíst, na koho se usměju a komu zavolám. A jindy mi zbyde hodinka času a můj mozek otevře skříňku s názvem Odložené úkoly a začne na mě chrlit, co všechno bych si mohla naplánovat… A mně se podaří ho zastavit a říct: „Ne, teď je čas, kdy nechám duši proletět. Půjdu jen tak za nosem. Ať se může stát cokoli.“ Popravdě, nic závratného se většinou nestane. I přesto si v těch chvílích připadám jako Alenka v říši divů. „Mně se může teď cokoli stát! Já nemám plán! Já teď nemusím nic.“, chtěla bych říkat všem kolemjdoucím. Ale mlčím. Jen se musím usmívat, protože je to prostě někdy hezké. Dovolit si nevědět. Nechat svět plynout. Dát si pár prázdných minut jako čistý papír, na který může srdce nakreslit, po čem touží.

Nesnažit se mít vše pod kontrolou. Já to asi trochu přeháním. Jsem asi relativně nezodpovědná a lehkovážná. I tak oceňuji, co mě tato technika uvolňování mysli naučila. Dokážu se daleko lépe soustředit. A také daleko lépe rozlišovat, zdali to, co dělám právě teď, je v souladu s mými představami o životě nebo ne. Ty chvíle klidu a uvolnění z přísného rozvrhu mi totiž umožnily lépe identifikovat své pocity a oddělovat to, co upřímně chci, od věcí, které si myslím, že bych měla chtít.

Právě teď prožívám období, kdy řeším hodně záležitostí, které mě mohou děsit. Nevím, kde budu žít za půl roku, zda na Vinohradech, na horách nebo za mořem. Nevím, co budu za měsíc dělat za práci. Nevím, kdo se postará o mou rodinu. Nevím, jestli půjdu ještě studovat nebo ne. Nevím, jestli si nechám udělat permanentní make up nebo ne. Nevím, jak budu trávit Silvestra. Vím, že všechny tyhle otázky budu muset zodpovědět. Vím, že budu muset udělat spoustu věcí pro to, aby pro mě vše dopadlo co nejlépe. A vím, že v tom všem je hodně faktorů, které nemůžu ovlivnit. Takže si přeju jen dobře se na to vyspat. A vím, že až bude moje srdce připravené se rozhodnout, dám mu prostor.

BOLESTI

Každý někdy zažil bolest. Bolest provází naše zrození a většinou i naše umírání.

Někteří z nás prožívají bolest každý den. Divili byste se, kolik lidí kolem Vás žije s chronickou bolestí, i když to tak nevypadá. A já mezi ně patřím už 15 let. Někdy mě bolí víc, někdy méně, někdy nevím proč, někdy zvláštně, někdy z přílišné námahy, někdy z přílišné nečinnosti.

Kdo mě občas vídá pobíhat v podpatcích a barevných punčochách, sotva by tipoval, že nohy jsou mým prokletím. Po komplikované zlomenině pánve a rozdrcení kotníku, ze kterých jsem se před lety zotavila jen částečně, nemine den, kdy bych neměla problém vstát. Někdy se hned po probuzení modlím, abych se mohla normálně postavit.

Co mě ale fascinuje je to, jak s bolestí pracuje lidský mozek.

Když nemáme čas nad bolestí přemýšlet, dokážeme ji ignorovat. Dokážeme zatnout zuby. Jakkoli se zdá bolest nesnesitelná, dá se s ní dělat spousta věcí. Je ale určitý zdroj živé vody v každém člověku. A potlačováním bolesti se tenhle zdroj vypaří jako nic. A pak se nalézáme uprostřed dne zírajíc do bílé zdi s chvilkovou touhou se prostě na chvilku vypnout, necítit nic, nic nevědět, opustit tělo.

A s emocionální bolestí je to podobné.

Zažili jste někdy třeba rozchod nebo hádku s milovaným, po které jste si nemohli dát pauzu? Museli jste nasadit poker face a dál pracovat, budovat vztahy s klienty, plnit zkoušky ve škole. A pak už to není ta bolest, ale hlavně to předstírání, co vás připraví o energii. Připraví Vás to o tu nejcennější průzračnou energii, která je tolik přirozená a samozřejmá a říká se jí touha žít.

Vadí mi, že tomu spousta lidí nerozumí a odsuzuje nás, kdo jsme partneři se smrtí. Někteří lidé nikdy nepoznají ten stav, kdy se jejich pramen vyčerpá a nemají sílu jít dál. Oni o tom nikdy nepřemýšlí. A to je známka toho, že nikdy nemuseli potlačovat bolest tak hlubokou, která by je trvale poškodila. Někteří lidé prožívají tak hluboké a často i nevysvětlitelné utrpení, že si způsobují více povrchové bolesti, aby odvedli svou pozornost k jinému problému.

Moje bolest mě zabíjí každý den. A já musím dělat věci, které bych jinak nemusela, abych ji přežila. A nemůžu dělat některé věci, které normální lidé dělají, abych se nedostala moc blízko k okraji.

Nesmím dlouho stát. Nesmím dlouho sedět v jedné poloze. Nesmím nosit boty, ve kterých mě něco bolí (což je většina bot na planetě). Když potřebuji pauzu, tak prostě potřebuji pauzu. Nesmím trávit moc času s lidmi, kteří jsou schopní mě odsoudit podle povrchních projevů a přitom se ani nezeptají, jak se mám, ani se mi nesnaží rozumět. Musím se vyhýbat lidem, kteří nejsou ochotní druhé přijmout takové, jací jsou, a budou si o nich vytvářet vlastní pravdy. Někdy, když je mi úzko, musím si pustit video se štěňátky a batolátky a pobrečet si u toho. Z nějakého záhadného důvodu mi to pomáhá. Musím nosit modrou barvu. Musím se věnovat Sapphire a být na ni hodná. Musím volat lidem, které mám ráda. Musím si říkat o pomoc. Musím si odpouštět, když něco nezvládám. Musím se záměrně věnovat sebelásce, hlavně ve dnech, kdy nemůžu spát. Je to těžká práce.

Jsem nesmírně šťastná a vděčná, že vím, jak se se svou bolestí vypořádat. Jsem ráda, že vím, že mě moje bolest nikdy neopustí. Jsem blažená, že jsem našla způsoby, jak si odlehčit své závaží a zvládat svůj život s handicapem. Jsem překvapená a šťastná, že se přestávám srovnávat s ostatními a nemám už potřebu se trýznit za to, že nemůžu žít stejně jako všichni kolem mě. Děkuji Vesmíru a Sapphire, že mi ukazují, že bolest mě dělá citlivějším a více empatickým člověkem. Děkuji také za to, že jsem díky své bolesti mohla poznat lidi, kteří změnili můj život, jako například Karolínu z léčebny, díky které jsem se šla učit zlatnictví.

Mám sen. Díky všem bolavým, které jsem v životě potkala, jsem dostala nápad. Chtěla bych vybudovat místo, kde bude v pořádku trpět. Bude to městečko, kde budou všichni stejně svobodní a nic jim nebude stát v cestě… žádné obrubníky, schody nebo prahy… Žádné dlouhé pohledy, žádné otázky nebo hloupé komentáře… žádné dlažební kostky, žádné falešné úsměvy. Bude se to jmenovat MĚSTO SKUTEČNOSTI.

Stres, má láska

Nechci mít klidný život.

Nechci žít bez stresu, stejně jako nechci žít bez vzrušení.

Nechci hledat rytmus, nechci žít ve stereotypu, nechci žít každý den jako ten předcházející.

Neumím milovat na povel. A když se nutím do úsměvu, bolí mě tváře jako po dvou hodinách francouzské konverzace.

Netoužím po tom chodit domů, sedět v pohodlném křesle a nechci být v klidu.

Mám vášeň, která zurčí jako potok a ze všeho nejvíc mě děsí stojatá voda, kterou mnoho životů připomíná.

O budoucnosti se dá s jistotou říct málo, ale já řeknu tohle: Nikdy nebudu bez stresu, bez starostí, bez strachu, bez výzev, bez problémů a nikdy nebudu stát na místě a nikdy nepřestanu toužit po změně.

Je velkou úlevou si tohle přiznat. Tolik let jsem si myslela, že každý musí mít svůj klid… A já jsem jen tak příšerně chaotická a neschopná si ten svůj rytmus najít. Teď už ale odmítám ztrácet čas tím, abych si dávala cíle, které mi nejsou vlastní, a pak v nich znovu a znovu selhávala, protože moje motivace nepřichází zevnitř.

Nechápejte mě špatně. Nechci se vymanit ze života, z práce, ze vztahů s lidmi, které jsou „normální“. Ale nebudu se snažit chodit v noci spát a přes den být vzhůru, protože já to tak prostě nemám. Nebudu pracovat od pondělí do pátku a o víkendu relaxovat.

Moje práce je můj život a můj život je moje práce.

Nucené dovolené, implikovaná relaxace, doporučené volno…  A na druhé straně normální pracovní doba, přiměřené výkony, flákání se, prokrastinace… Tyhle pojmy mi ni neříkají. Myslím, že si je společnost vytvořila a drží ze setrvačnosti. Možná to tak většině lidí vyhovuje. Ale já nejsem většina.

Baví mě milovat Muže, svoji rodinu a přátele, ale nechtějte mi dělat z Lásky okovy. Nebudu Ti každý den volat a ptát se, co jsi měl k obědu; a přesto Tě miluji. A miluji Tě hodně. A nemusím mít harmonogram, program nebo pětiletku, abych si na to vzpomněla a dala Ti to najevo.

Můj nepředvídatelný rytmus vychází z mé nezřízené motivace, z hovorů k sobě a k Bohu, kterému říkám Vesmír. Moje klidné místo není vázané na prostor a čas. Nemusím žít v souboru každodenních rituálů, abych byla schopná ho najít.

Když jsme dospívali, mohli jsme si naplánovat svoje životní cíle. Někdo nám namluvil, že do třiceti musíme někým a něčím být, něčeho dosáhnout… A do nás se vloudil strach, že to nestihneme, nebo že to něco, co jsme si vybrali, nebude dost dobré… A tak jsme se snažili být co nejlepší v tom něčem a občas taky ve všem… Ale nakonec bylo všechno jinak.

Ten, kdo měl být naše životní láska, se nakonec ztratil v čase. Vysněná práce nás nebavila. V prestižní firmě nám neplatili tak, aby bylo o co stát… Vysoká nám nepomohla získat respekt u lidí. Všechno je jinak. A všechno bude jinak.

I já mám velké sny a plány. Jsou to však jenom vodítka. Abych zítra věděla, jaké činnosti se chopit, kdybych měla pět minut času nazbyt.

Vrátila jsem se k ní. K té holce ze zrcadla. Cestovala jsem v čase a přistihla jsem ji pětiletou, jak si češe světlé rovné vlásky a cítí se jako malá hvězda právě spadlá z nebe. Ona to měla v hlavě daleko lépe srovnané. A prostě žila každý den, jak nejlíp uměla. A věděla, že všechno nějak dopadne a že nemá cenu se obávat o něco, co možná ani nepřijde. Promluvila jsem k ní tak, aby se mě nelekla. „Slibuji ti, že ti už nikdy nenechám nasadit sociální pouta. Slibuji ti, že budeš žít autentický život. Slibuji ti, že tě dám na první místo a budu za tvou svobodu bojovat až do smrti.“ A tehdy jsem si vzpomněla ten pocit, když je život jen motýl, který kolem Vás proletí, na chvilku si Vám sedne na hřbet ruky, na zlomek vteřiny Vás ohromí tolik, že Vám vhrne do očí slzy a mezi žebra teplo. A pak zase odletí. A vy víte, že při vší své pomíjivosti nemohl být dokonalejší než v tu chvíli.

Přeji si žít každý den, jako by byl ten poslední. Chci víc naslouchat svému nitru a svému tělu. Chci něco budovat, ale nechci se bát odejít, když v tom moje srdce už nebude. Možná moje tělo zůstane dlouho na jednom místě. Ale moje mysl musí být co nejsvobodnější. Už jsem se přesvědčila o tom, že žádná situace není bezvýchodná. A nebudu se bát.

STRES je jen vzpříčená obava, že děláme něco špatně… Čím víc se dostávám do stresových situací, tím klidnější jsem. A nejen proto, že si zvykám. Vědomě vítám pana Stresa, který přichází ve chvílích, kdy ho nečekám a kdy je něco těžší, než jsme předpokládali, nese s sebou kávu a krekry a někdy taky velký vykřičník a transparent: NEZTRÁCÍŠ PRÁVĚ TEĎ ČAS NĚČÍM, NA ČEM TI VE SKUTEČNOSTI NEZÁLEŽÍ? S panem stresem jsme prošli šestnáctihodinovým pracovním dnem a pak jsme si plácli po dobře odvedeném výkonu. Stres je jako oheň, dobrý sluha, špatný pán.

Chceš taky Stresa za kámoše? https://www.youtube.com/watch?v=RcGyVTAoXEU Doktorka Kelly McGonigal, která podezřele splývá s červeným Tedx kobercem, Ti vysvětlí, jak to funguje.

„Vy ten život nežijete, vy ho jenom krájíte.“, říkala maminka jedné z hlavních postav filmu Samotáři.

Nechci krájet den po dni. Chci prožívat… A může to znamenat třeba to, že si půjdu v pátek večer číst do knihovny sci-fi místo večírku… Může to vypadat tak, že o víkendu pojedu sama se Sapphire na výlet do hor. Může to vypadat tak, že se přihlásím do kroužku modelářů nebo se začnu na internetu bavit s náctiletými transsexuály. Fascinující lidi.

Jak bys žil ty, kdyby na nikom jiném nezáleželo?

Kdo bys byl, kdyby ti nikdo neřekl, čím bys být měl?

Kdo jsi teď a kým ses tu narodil?

Na tyhle otázky se chci ptát sama sebe každý den. Chci dál a dál bourat stěny toho bludiště, co jsem kolem sebe nechala nastavět z představ druhých.

Ty nejkrásnější věci, co se mi kdy staly, přišly bez očekávání a nedaly se naplánovat. Rozhodnutí, která jsem udělala spontánně, mě vždy dovedla do míst, která jsem zkrátka potřebovala poznat. Chci to tak dál a chci to víc… „Vesmíre, čaruj. Já se ti dávám. Dávám ti celou sebe, svoje představy a sny, svoje plány a iluze… Ty, tajemná bytosti, mě znáš líp než já sama a dovedeš mě tam, kde se můj potenciál naplní. Chci být překvapená, chci mít husí kůži, chci to všechno, i bolest a strach. Všechno to přijímám. Jen o jediné tě žádám. JEN AŤ NEMUSÍM ŽÍT TAK, ABYCH KAŽDÝ DEN CÍTILA, JAK UMÍRÁM.“

VDĚČNOSTI

Děkuji za to, že můžu psát tahle slova.

Děkuji za Sapphire, která usnula na prázdné polovině mojí postele, protože ví, že jsem neklidná.

Děkuji za to, že ti můžu děkovat, i když nerozumím tomu, co se mi teď děje a proč.

Děkuji za jídlo a za vzduch a za to, že je tu modré nebe, ne šedé jako v Šanghaji.

Děkuji ti za zdraví a za bezbolestné usínání.

Děkuji ti za teplou sprchu, můj ranní a večerní čaj.

Děkuji ti za všechny milé lidi, které jsem dnes mohla potkat. A děkuji ti i za ty nemilé a za to, že jsem jim v duchu mohla popřát lepší den a aby je toho tolik netrápilo.

Děkuji ti za toho člověka, který mi letos v srpnu zlomil srdce, protože se s každým pohledem na něj s píchnutím v hrudníku přesvědčím o tom, že jsem upřímná živá bytost schopná těch nejúžasnějších citů.

Děkuji ti za to, že já jsem já. Děkuji, že jsi mi dal tento život a že mi ve chvílích úzkosti připomínáš, že bez obtíží by byl můj život román, který by nikdo nechtěl číst.

Děkuji ti, že mě učíš vděčnosti každý den.

Vím, že štěstí nikdy nepřijde, pokud si nebudu vážit toho, co mám.

Chci ti důvěřovat, když se mi zdá, že jsem ve slepé uličce, a hledat tam dveře do ráje, které mi připravuješ.

Chci ti důvěřovat a být ti vděčná, i když to tak zrovna necítím.

Věřím tomu, že mě provedeš údolím strádání a že máš pro mě jasnou vizi.

Věřím, že ta vize formuje sny, které mám, a naopak.

Děkuji, že mě učíš věřit na zázraky a že ze mě nikdy nesejmeš svoji ochrannou ruku.

„Děkuji…  za to, že miluji, byť strach mi srdce svíral.“ Karel Kryl

TOUŽENÍ

Touha je zázrak, kámo, zázrak…

Upozornění: Toto není reklama na Dana Landu. I když mi tenhle text uvíznul v hlavě a považuji ho za celkem pravdivý.

Po něčem toužit je jedním z nejkrásnějších pocitů v životě. Ty momenty, kdy se dokážeme přenést do budoucnosti a v živých barvách si představit… Sami sebe na konci závodu, který jsme si vždycky přáli uběhnout. Osobu ze zrcadla jak se zas prochází po francouzském pobřeží v originálních letních šatech a do tváří ji vane vůně moře. První polibek s vysněným partnerem ve zpomaleném záběru…

Problém je, že se často velmi stydíme toužit. Ostýcháme se vůbec si představovat, jaký by náš život mohl být, kdyby se nám splnily naše nejdivočejší sny. Ve vztazích tohle platí velmi často. Tak často se smíříme s tím, co se nám nabízí, že jsme snížili globální nároky na minimum. Lilia Khousnoutdinova (http://www.lilia.cz/o-mne.html) by na to řekla: „Do háje se štěstím, chci extázi!“

A já nejsem v ničem jiná. Myslím si, že kdybych před někým nahlas řekla všechno, co si přeju, asi by mi odpověděl: „To ses asi zbláznila, ne? Tak to se jednak nestane a navíc je to blbost. Měla bys vyrůst a přestat žít v pohádkách.“ Tak moment. Proč  vlastně záleží na tom, co by mi řekl nějaký průměrný člověk? Neříkám tyhle věci hlavně sama sobě, protože se bojím zklamání?

Chci vás povzbudit v toužení. Denní snění a představy o tom, co chceme dokázat, bucket listy a připomínky dětských snů, to všechno nám dává inspiraci. Inspiraci nežít každý den jako ten předchozí, inspiraci změnit svůj život dnes, udělat krůček vstříc dobrodružství. Kdybych neměla nástěnku, diář a hlavu plnou snů, některé dny bych nevzala štětec do ruky. Nenapadlo by mě číst si zajímavé články na internetu a chodit na přednášky o tom, co mě zajímá, i když mě to zajímat nemusí. Nekoupila bych si učebnici ruštiny a netrénovala bych azbuku.  Nezjistila bych, že dosáhnout některých snů je snažší, než by se mi zdálo.

Ale hlavně, toužení z vás dělá toho člověka, který dosahuje svých cílů. Protože touha a myšlení na to, co si přejete, vás proměňuje zevnitř a otvírá vaši mysl tomu, co má přijít. Znáte ten pocit, kdy se vám povede něco, co jste nečekali, protože jste si prostě mysleli, že je to příliš nereálné? Třeba když dostanete novou práci, i když jste si při pohovoru mysleli, že na to zdaleka nemáte. Nepřipravená mysl se může stáhnout a zhroutit pod náporem tak pozitivní změny. Jednou jsem postup na lepší a lépe placenou pozici v práci totálně obrečela, protože jsem se hrozně bála, že to nezvládnu.

Většina vnějších a materiálních okolností života lze změnit celkem snadno. Naše nervové soustavy jsou méně pružné. Nervy jsou nastavené na to, aby nás chránily, aby nastavovaly autopilota, zatahovaly záchrannou brzdu, když se řítíme do neznámého. Zkrátka aby nás držely v hranicích té omílané „komfortní zóny“.

Pokud vás nějaká toužebná myšlenka zamrazí, zachyťte ji. Pokud se někdy zaleknete přání, které na vás vykouklo z hloubi vaší duše, zkuste před ním nezavírat oči. Zkuste se na něj přímo podívat. To, co nás děsí, je někdy to nejlepší, co se nám v životě může stát. Pokud máte sen a víte, že by vám nějaký skeptik mohl říci: „Je hodně nepravděpodobné, že toho dosáhneš. Možná bys měla věnovat čas dosažitelnějším cílům.“, zkuste si místo toho představit, jak byste se cítili, kdybyste onoho cíle dosáhli a mohli si říct: „Tohle se mi povedlo, i když šance byla tak malá. Přes všechny obtíže jsem došla až sem.“ I milionář z chatrče žil ve slumu. Eminem byl dřív bílá špína z trail parku. J. K. Rowling byla single matka na mizině, než dopsala Harryho Pottera. Peter Dinklage taky seděl do 28 v kanceláři, než prorazil jako herec. Tak mi řekni jeden důvod, proč bys to nemohl zvládnout ty.

Tím, že otvíráš svoji mysl, otvíráš i svoje srdce. Svými představami si formuješ mozek a ten ti potom pomáhá hledat nové skulinky. Když zavřu oči, vidím holku ze zrcadla, leží v trávě a prsty se dotýká květů sedmikrásek. Slunce ji příjemně hladí po těle. Je dokonale šťastná. Stávám se jí.

Matthew MacConaughey při převzetí Oscara vyprávěl příběh. Když se ho kdosi v dětství zeptal, kdo je jeho vzor, nevěděl. Pár dní o tom přemýšlel a pak se za tím člověkem vrátil s odpovědí: „Můj idol jsem já za 10 let.“ Tak si přestaňme myslet, že úspěšní lidé, kteří žijí po svém, jsou jiný živočišný druh než my. Dokud žijeme, máme čas být vším, čím být můžeme. A jaký je tvůj vzor? A co uděláš pro to, aby ses mu přiblížil?

Nakonec, chci připojit písničku od božské Adele. https://www.youtube.com/watch?v=g7U96o3f9FI Poslechněte si, co zpívá:

I don't know why I'm scared
I've been here before
Every feeling, every word
I've imagined it all...

Pojď se mnou do krajiny toužení. Zavři oči a vyjdi ze dveří do pouště, do zasněžených plání, do vesmíru… Kamkoli, kde si přeješ být… Dojdi za tím, koho miluješ a podívej se mu do očí. Dotkni se ho. Vybav si jeho vůni. Vybav si hudbu, která kolem hraje. Prožij ten pocit, kdy se k tobě pomalu sklání. Nech se proměnit svými vzpomínkami na budoucnost. Začni se svým ideálem stávat už teď. Když srdce touží, duše zpívá… Nech je se proletět… Proměníš tak svou mysl a ona ti pomůže.

STRACH

Úžasná Mel Robins (https://melrobbins.com/) často zmiňuje zábavnou skutečnost: Co do chemických reakcí v těle, je vzrušení úplně stejným stavem jako strach. Jediný rozdíl je, že náš mozek tenhle jev interpretuje rozdílně v závislosti na situaci a našem nastavení.

Z čeho máte v životě největší strach?         

Já z toho, že nikdy nebudu žít na plno… že za mnou zůstanou nesplněné sny, které jsem se ani nepokusila dosáhnout. A je jich tolik.

Navíc, jsem ten typ člověka, co se nedokáže spokojit s pohodovým průměrem. Od jakživa jsem věděla, že chci víc. Kdo ví, čím je to způsobeno.

Ale jednu věc vím jistě. Mám poslání.

Jsem umělkyně. Jen jsem to řekla a hned mě brní jazyk. Znáte ten pocit, kdy si chcete sami o sobě něco myslet a máte na jednom rameni andílka, který vás povzbuzuje a na druhém ďáblíka, který vám říká, že na to nemáte a že není pravda?

Tuším, že každý, kdo chtěl dělat jakékoli originální umění, si tímhle prošel.

Dneska jsem se hecla. Šla jsem se svými obrazy na konzultaci na AVU. Asi nikdy se mi tak neklepaly ruce.  Bušilo mi srdce tak, že jsem ho slyšela narážet mi o žebra… V uchu mi syčel strach: „Jestli ti řeknou, že neumíš malovat, nikdy se s tím nevyrovnáš. Bylo by pro tebe lepší to neriskovat.“ Ale já jsem poslechla Mel Robbins. A těšila jsem se ze všech sil. Třásla jsem se jako osika, ale hlas jsem měla klidný a svoji tvorbu jsem zvládla prodat stejně dobře jako jakýkoli produkt ve svojí práci.

Pro kontext, na tohle jsem se chystala 10 let. Několikrát jsem podala přihlášku na tu školu. Ale nikdy jsem na konzultace nešla a nikdy jsem se nezúčastnila přijímaček. A to mám doma vyplňovací knížku pro děti, do které jsem ve 4 letech do kolonky „Čím budu, až vyrostu“ doplnila MALÍŘKOU. Tehdy jsem neměla pochyb. A navíc mi zůstalo malování jako závislost a studovala jsem několik výtvarných škol… Tolikrát mě někdo chválil, i akademičtí malíři, co mě učili. Ale strach byl stejně silnější. Do dneška.

Neříkám, že mě dnes na akademii vyzdvihli do nebes. Popovídali si se mnou, dali mi reflexi a pár tipů, co zlepšit. Stejně si pro sebe můžu oslavit nové vítězství. Tohle pro mě znamená nejen to, že to letos konečně půjdu zkusit… Ale hlavně, když jsem překonala tenhle strach, co dalšího dokážu překonat? Kolik zídek jsem ještě nepřeskočila, protože jsem se bála se za ně jen podívat?

Jsem nadšená, jsem nadšená, jsem nadšená. To je od teď moje mantra pro všechny případy, kdy se mě bude chtít zmocnit ten syčák strach.

Sebeláska

Ech. „Miluj sám sebe. Miluj svůj život. Přijmi sám sebe. Nemůžeš očekávat, že tě někdo bude milovat a přijímat, když nemiluješ a nepřijímáš sama sebe.“

Z těch cliché se mi zvedá žaludek.

A do nedávna se mi dělalo nevolno i z představy, že bych měla milovat tu ve všech směrech nedokonalou holku v zrcadle.

Co je to za nesmysl?

Objektivně přece vím, že nejsem nepopiratelně krásná, inteligentní nebo talentovaná…

Tak kdo by mě miloval?

Když si vybíráme partnera, tak taky neřekneme, že chceme někoho průměrně vysokého, kdo má všechny zuby… řekneme, že chceme někoho *výjimečného*.  A to já přece nejsem. Nebo…?

Nakouslo mě to až tehdy, kdy jsem spadla po hlavě do lásky ke zcela nedokonalému člověku, který měl navíc mnoho do očí bijících chyb. Například kouřil jako fabrika a pak hrozně chrchlal.

Ale já jsem ho milovala tak hluboce, že jsem pochopila všechna ta cliché. I ta o tom, jak z nás každá naše nedokonalost dělá toho, kým jsme. Láska mě zaslepila a naplnila po okraj. Tehdy jsem pochopila dokonalost, která se v lásce skrývá a došlo mi, že láska je ve skutečnosti nástroj k vytváření tolerance.

A pak došlo na onen „aha“ moment. Musí to přece fungovat i obráceně. Když miluju někoho, koho ani není možné si idealizovat, protože ho prostě miluju… Může takhle někdo milovat mě.

Když mi ten pan kuřák rozdrtil srdce na tisíc kousků, rozhodla jsem se po čase, že tu Lásku, která ze mě stříkala jako fontána šampaňského s perlami, zpěvem sirén a duhami, obrátím proti sobě.

A nechtělo se mi do toho. Strávila jsem do té doby dlouhé roky tím, že jsem se proklínala a vypichovala všechny své nedostatky, srovnávala se s ostatními s pocitem, že jsem se narodila pod špatnou hvězdou a sudičky mi nenadělily nic, kvůli čemu by mělo cenu píchat se o trn.

Překonala jsem tu nechuť k sebelásce proto, že se mi to zdálo nesmírně praktické.

Když už to vypadá, že se té holky v zrcadle nezbavím, mohla bych se ji naučit alespoň tolerovat. 

Mohlo by být přece jenom příjemnější trávit každý den s někým, kdo je alespoň trochu přijatelný.

Začala jsem s vděčností. Děkovala jsem každý den za svoje tělo a za schopnosti, které mám. Bylo to den ode dne snažší.

Začala jsem se také odměňovat jen za to, že jsem. Stejně jako bych to dělala pro jinou milovanou osobu. Nějaký čas jsem si kupovala každé pondělí do kanceláře květiny. Občas jsem bojovala s tím, že si to zrovna nezasloužím. Ale Lásku a dary si nejde vždy zasloužit, stejně jako si často nezasloužíme bolest a příkoří, které nás potká.

A jak jsme na tom dnes? Některé postoje se mi otočily o 180 stupňů. Zejména přijetí mého těla je úplně jinde, než bývalo. Dříve mi připadalo, že moje tělo je ošklivá porouchaná maska, která mě omezuje ve všem. Dnes je mé tělo mým útulným domovem, zdrojem aktivity, lásky a tvorby. Mohla bych ještě dlouho pokračovat, ale musím se jít věnovat ještě trošce sebelásky. ;)

P.S.: Tenhle post patří k 18. 10. 2018, protože jsem nešla vůbec spát a malovala jsem celou noc.

Must be funny

Řeč je samozřejmě o penězích.

Téma, které je pro mě „Španělskou vesnicí“, o které jsem si přečetla v brožuře pro návštěvníky. Ale pak jsem se ztratila hned u vstupu a když jsem tam chtěla jít do restaurace, došla jsem dvakrát na veřejné toalety a jednou do zverimexu.

Vyrostla jsem v rodině bez struktury a jakékoli finanční gramotnosti. Finanční stabilita je pro mě něco jako Zlatonka ve Famfrpálu… Mrštná a neposedná, těžko zachytitelná a tak drobná, že ji většinu času ani nevidím. Až před pár lety mi došlo, že mi zcela chybí základ jakékoli strategie pro to, jak své finance udržet na uzdě a pokud možno se přibližovat k prosperitě. Prosperitou bych pro sebe nazvala stav, kdy nemusím mít tři práce a k tomu brigádně uklízet po domácnostech a přitom mi po zaplacení účtů zbydou peníze na spoření, nějakou tu zábavu s přáteli a občas něco na sebe.

Nicméně, i když jsem měla různá zaměstnání a brigády, studovala jsem, kreslila jsem a designovala šperky na zakázky, podnikala a snažila se to všelijak vymyslet, NIKDY jsem nebyla ve finanční pohodě. Ta představa je pro mě stejně vzdálená, jako vítězství ve skutečném Famfrpálovém zápase.

Těžko se to přiznává. A možná ještě hůř se s tím žije. Neřekla bych, že jsem hloupá, ani úplně nezodpovědná. Ale špatný vztah k financím tu se mnou je jako slon v místnosti. A tenhle slon má na sobě indický svatební dekor a alespoň jednou denně mi svým cinkáním připomene, že je pořád tady.

Ale jsem dospělá. Něco vymyslet musím. Jinak nikdy nepojedu na cestu kolem světa, nikdy si nepořídím dům snů s ateliérem a chalupu v Krkonoších a nikdy nebudu mít čtyři děti a osm psů… 

Slíbila jsem si, že nad tímhle vyhraju a nezastavím se, dokud nebudu vědět víc. Jsem na pátrací cestě po tom, jak v sobě zmírnit tenhle handicap a pokud přijdu na nějaké rady, které se mi osvědčí, napíšu Vám je. Do té doby rady přijímám. A moc ráda.

Zatím jsem přišla na pár drobností, které mi pro zatím pomáhají:

- Nestyď se občas přiznat, že na něco nemáš. Málokdo má vždycky na všechno.

- Hlavní je vždycky vědět přesně, kolik peněz na co potřebuješ a kdy. Organizace je základ.

- Pokud to jenom trochu jde, zajisti si příjem z více zdrojů, než z tvé hlavní práce. U mě to zatím byly hlavně tvořivé věci, které se snažím zpeněžovat jen okrajově. Kromě toho připadá v úvahu třeba občasné doučování, hlídání dětí, překlady, psaní článků, výpomoc na akcích a jiné brigády. Moje přání je ale vytřídit si spektrum aktivit tak, abych dělala jen to, co mě baví a posouvá mě dál. Doby kdy jsem za úplatu stála celou noc v mrazu frontu na lístky do divadla, jsou snad už za mnou.

- Nepanikař. Peníze jsou v podstatě jen jiný druh energie. Vždycky si je do života přitáhneš, když budeš vysílat ty správné signály.

- Nejlepší čas, kdy myslet na možné finanční deficity, je v tu chvíli, kdy se ti dostanou peníze do ruky. To je jedna z věcí, kterou jsem se ještě nenaučila a v okamžiku deficitu se za to vždy proklínám. Problém je, že mám vždy po období „sucha“ nasbíranou tunu záležitostí, na které ty peníze nutně potřebuji. A tím navazuji na další bod.

- Šetření. K tomu v podstatě nemám co říct, protože je mi tento koncept zcela neznámý. Stydím se za to. Strašně. A říkám to pro to, abych se styděla a donutila se tak s tím konečně něco udělat. A budu muset. Mám v plánu totiž být umělkyně, podnikatelka, matka na mateřské dovolené, cestovatelka a mnoho dalších věcí.

Tenhle příspěvek by spíš seděl osmnáctileté bloggerce než dvacetiosmileté. Omlouvám se všem, jestli je to nudilo, rozhořčilo nebo nějak popudilo. Ale já jsem se rozhodla, že začnu tím, že si to odpustím. A věřím, že jednou na toho slona nasednu a pojedu se na něm projet po louce. Držím si palce, protože je lepší to začít řešit teď než nikdy. Budu tady psát, jak se to vyvíjí. Zatím se mějte hezky. :*

Kariéra nebo životní cesta

Tématem dnešního dne je zásadní otázka: Jít či nejít?

Po roce opět zvažuji změnu práce a přemýšlím, jak jsem se na tomhle místě ocitla.

Když jsem byla dítětem a středoškolačkou, měla jsem celkem jasnou představu, kdo jsem a co bych měla v životě dělat. Věděla jsem, že moje přednosti jsou v mojí kreativitě a vytrvalosti. Věděla jsem, že jsem celkem chytrá, protože se dokážu naučit i fyziku a chemii, když se snažím. Věděla jsem, že umím mluvit před lidmi a dobře formulovat myšlenky v textech. Věděla jsem, že potřebuji mít kolem sebe lidi alespoň na hodinu denně, jinak trochu ztrácím energii a kontakt s realitou.

Po maturitě byl svět jako duhová ústřice. Věděla jsem, že mám všechny možnosti a že se může stát cokoli.

A to byl možná právě ten problém. Příliš mnoho možností a málo moudrosti, která by mi pomohla alespoň občas si dobře vybrat.

Za chvíli to bude deset let, co jedu na té horské dráze, během které jsem zkoušela vystudovat vysokou školu, pracovat jako au pair v zahraničí, poletovat jako freelancer mezi galeriemi a malováním na zakázku, pracovat ve školce a nakonec dodržovat standarty v korporátu, kde jsem našla svůj přístav, který se nakonec změnil ve vězení, ze kterého se mi před rokem podařilo utéct.

S odstupem dokážu identifikovat pár tisíc z miliónů chyb, které jsem udělala.

Ta hlavní věc je, že jsem ztratila svoji vizi.  Že jsem nevěřila v sebe a svoje sny. Že jsem se často i styděla říct, co skutečně chci. Že jsem se nechala přesvědčit, že musím být někým a něčím.  Že jsem uvěřila, že někteří lidé jsou prostě hodnotnější než jiní na základě toho, jaké mají vzdělání a zaměstnání. Že jsem nedokázala sama sebe milovat natolik, abych bez trofejí v podobě titulů nebo důležitě znějících pracovních pozic přiznala, že i já si zasloužím žít život, jaký si zvolím.

„Nesmíš lpět na věcech jen proto, že sis jednou myslela, že je chceš. Nesmíš lpět na věcech z hrdosti. Nesmíš lpět na věcech ze strachu. Nesmíš lpět na věcech kvůli ostatním.“

To se snadno řekne, ale těžce udělá. Ve vlastní mysli těžko oddělíme svoje vlastní touhy a ambice od toho, co nám nakukala společnost nebo naši blízcí.

Co chci já? Kdybych mohla cokoli a na nikom jiném by nezáleželo, co bych chtěla?

Tyhle otázky jsou těžší, než se zdají.

Já jsem se ale přesvědčila, že práce, do které nedáváte srdce a nadšení, vás vyčerpá víc, než maratónský běh. Když děláte něco, co pro vás nic neznamená, připraví vás to o víc než jen o čas a energii. A zkuste si běhat každý den maraton. Ztrácíte tam svou duši, kousek po kousku až do stavu otupělosti, ve kterém už se nepoznáváte. A proto je dobré se včas zastavit a pořádně si posvítit do svého nitra. A vidět, jaká je naše vnitřní motivace. Protože jedině motivace, která přichází zevnitř, nás dovede tam, kam potřebujeme.

„Jak bys žila, kdybys věděla, že ti zbývá jen rok života?“

Takže teď jsem opět svobodná. Osoba samostatně nevýdělečně činná. Poslední rok, kdy jsem se snažila vybudovat si kariéru jako obchodnice s osudy, manažerka kulového blesku a designerka životního stylu, by se dal považovat za selhání. Selhání v tom, že po roce snažení, dělání kotrmelců a piruet mám méně peněz než před rokem, kdy jsem roboticky ťukala do počítače v korporátu. Kdybyste se ale podívali dovnitř mojí hlavy, museli byste se usmát. Kde byla vyprahlá pláň, začaly se objevovat květy a výhonky.

Osvobodila jsem se.

A vím, že se svobody jen tak nevzdám.

Prošla jsem si náročnou školou sebelásky a vyplatilo se mi to.

Uvědomila jsem si, že moje povolání není moje identita. Já jsem já, ať budu dělat cokoli.

A konečně… Můj jediný šéf a jediný člověk, kterému se skutečně musím zodpovídat, jsem já sama.

Ještě nevím, jaký bude můj další krok.

Ale rozhodně vím, co chci. A vím, kdo jsem. A vím, že se nikdy nevzdám, i když přijdou výzvy, jaké chtějí. Moje vize je teď jako betlémská hvězda, ze které nespustím oči a půjdu za ní přes moře a kamení, tak dlouho, dokud nebudu úplně svobodná.

Město je mou zahradou

Moje parťačka Saphire mě skoro denně vytáhne na kopec za domem.

Od chvíle, kdy řeknu, že jdeme ven, si většinou stihnu uvařit kávu i čaj, převléknout se, půl hodiny si ďoubat obličej v zrcadle, uklidit nádobí, psát si s kámoškou Evi na messengeru a smát se tomu, jít třikrát na záchod a pětkrát si mýt ruce, napsat si „to do list“ na později, zpívat karaoke a když si začnu hledat něco na sebe, Saphire už skáče metr a půl do vzduchu, aby na sebe upozornila.

Pak vyjdeme ven a ona pořád hopká a směje se na mě. Jakmile vyjdeme z domu, říkám si, jaká je škoda, že nemám více času chodit ven. Prostě jsem na přesdržku, ale Saphire je tolerantní a ví o tom své, takže se vesele tetelí po ulici, jakoby tu nešla už tisíckrát, ale byl to nějaký fantastický svět plný překvapení.

Dnes jsme vyrazily pozdě a už od odpoledne bylo zataženo, což mě štvalo, protože to znamenalo minimum denního světla na moje večerní malování. Míček na házení ztratím hned u hřbitova, když ho mrsknu přímo do hustého rododendronu místo na chodník. Musím proto v parku potupně hledat na aportování klacky v pořadí akát s trny, lámající se bez černý a velká lipová kláda, kterou se bojím hodit, abych Saphire nezabila. Potkáváme několik sympatických mužů, na které bych se ráda podívala blíže, ale v tomhle mě blokuje Saphire, která není zvědavá na jejich psy, kteří se jí snaží vzít klacek.

Saphire aportuje jako šílená a když se dostaneme na vrcholek kopce, už se šourá a pod stromem si dělá klackem dentální hygienu nebo si drbe záda o suchou trávu. Pak přijde to místo, kde jí vždycky musím v duchu poděkovat, že mě bere ven. Z ocelové oblohy se vynoří pestrobarevné plátno červánků, pulsující barvy prosáknou koruny stromů a panorama s osvíceným hradem, památníkem a velkou věží mě silnou vlnou nádhery strhne na pařez, kde musím sedět, dokud neudělám ten rituál.

Je to magické místo, kde se mi daří opouštět všechno, co má zůstat v minulosti. Kde se mi daří se nadýchnout hluboko do plic a pocítit na pár vteřin lehkost. Tady mi pan Vesmír dává pár facek svými slovy: „Jak si můžeš myslet, že jsi nešťastná, když žiješ tady? Proč se lituješ, když jsi dost zdravá na to, abys sem došla? Copak nevidíš, že jsi jeden z nejsvobodnějších a nejprivilegovanějších lidí na planetě? Podívej se, co všechno máš. Podívej se na sebe, kolik pokladů jsem ti dal. Prožij tenhle čas. Je tvůj.“ Odcházím uvolněná a cítím se silnější, neohrožená. Chci si uchovat chvilku osvícení co nejdéle. Posvátný kopeček se do mě vryl už před lety a nemůžu sem přestat chodit.  A to už se tady stalo tolik skvělých i hrozných událostí, na které se snažím nemyslet…

Zrození blogu ***

Ve svojí hlavě píšu každý den. Alespoň na chvilku. Když se pokusím poskládat všechna ta ozubená kolečka a trubičky, které mi přes den rachtají v hlavě, do nějakého smysluplného obrazce. Vyjádřeného ve slovech. Dlouho jsem si hrála s myšlenkou, že budu psát blog, protože:

- Mám nápad na knihu a blog mi snad pomůže se rozepsat.

- Chci kreslit komiks a nápady na příběh ke mně často přiběhnou a pak se zase ztratí.

- Deníky jsou těžké (na váhu) a každou chvíli mi v nich dojde papír nebo je někam založím.

- Občas dokážu ve slovech vyjádřit věci, které vyjádří jen málokdo, ale prožívá je mnohokdo.

- Psaní blogu asi bude vyžadovat disciplínu, která mi zoufale chybí a asi nebylo by od věci si ji pořídit.

- Moje kamarádka Babette mi dnes řekla, že bych měla psát. Byl to ten impuls, co jsem potřebovala. Vždycky je příjemné, když vám někdo potvrdí něco, co si o sobě tajně myslíte. Babette, děkuji za to, že jsi a že mě bereš takovou, jaká jsem. Tvoje přátelství je pro mě poklad. <3

Pokud platí, že jsme průměrem 5 lidí, se kterými trávíme nejvíce času, chci se alespoň virtuálně napojit na ty nejschopnější lidi na planetě. V jednom z tutoriálů nalezených na internetu mě nedávno zaujala promluva Setha Godina (https://www.sethgodin.com/), ve které mimo jiné doporučuje blogovat každý den, pokud nějaký blog máte. To pro mě bude velká výzva a jestli vydržím psát dva dny v kuse, dojdu si do zdravé výživy pro bezlepkovou sušenku jako pro odměnu.

Mám pocit, že na začátku blogu by mělo být představení autorky… Pokud to někdo bude číst, aby věděl, co jsem zač. Tak tedy:

- Je mi 28 let a 2 třetiny. O této skutečnosti budu lamentovat a polemizovat příliš často a předem se omlouvám.

- Žiji v Praze na Vinohradech, ale nevyrostla jsem tady. O místě a charakteru svého původu mluvím nerada.

- Moje oblíbená barva je modrá. To, že v ní chodím oblečená, mi připadá naprosto normální a nevnímám to jako žádnou zvláštnost. Tato barva pro mě ale znamená něco více a vysvětlení je na dlouho.

- Jsem žena. Ehm. Z názvu blogu i rodu psaní si to bystrý čtenář již odvodil. Z toho vyplývá, že Vaše Barbarella je ŽENA, osoba, která prožívá svou pohlavní příslušnost se vší bolestí i rozkoší.

- Před rokem jsem se vydala na velmi trnitou cestu, na které se snažím osvobodit a začít prožívat život v jeho plnosti. Z venku to vypadá jako pád do temnoty. A zevnitř? Jako cesta mimo zemskou atmosféru, mezi hvězdy, na místa, kde přece neměl být život, do destinace tak božské, že ani neměla existovat, do paralelního vesmíru, kde je žena v zrcadle tím, kým vždy být toužila.